ECLI:CZ:US:2021:1.US.2715.21.1
sp. zn. I. ÚS 2715/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Petrem Mikyskem, advokátem, sídlem Boleslavská 2178/13, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 694/2021-1394 ze dne 28. 7. 2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 15/2021 ze dne 23. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 98 T 6/2020-1304 ze dne 17. 12. 2020 byl stěžovatel uznán vinným jednak přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 ve spojení s §140 odst. 2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věcí, které sloužily pro přípravu zločinu vraždy, a to blíže specifikované finanční hotovosti, mobilního telefonu a počítače. Způsob a bližší okolnosti spáchání obou skutků jsou rozvedeny ve skutkových větách výroku o vině rozsudku krajského soudu.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jeho jednání bylo posouzeno jako příprava k trestnému činu vraždy a zároveň jako předchozí uvážení směřující k jejímu spáchání. Důsledkem tohoto postupu je dle jeho názoru faktické dvojí přičítání téhož k jeho tíži. Stěžovatel má za to, že každá příprava ke spáchání trestného činu v sobě logicky již zahrnuje předchozí uvážení. Soudy tak neměly k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, přihlédnout jako k okolnosti přitěžující. Stěžovatel dále namítl, že neexistuje žádný důkaz prokazující, vůči komu měl přípravu vraždy směřovat. Naopak je dle něj zřejmé, že si jed obstaral v úmyslu spáchat sebevraždu. Stěžovatel též považuje za nesprávný i závěr trestních soudů o tom, že jeho jednání již překročilo hranici pouhé myšlenky. I kdyby byl dle svých slov pokus o získání kyanidu učinil s představou usmrcení jiné konkrétní osoby, i tak by bylo patrné, že neučinil žádné další kroky ani úvahy směřující k jeho aplikaci. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Zejména Nejvyšší soud reagoval na všechny tři zásadní argumenty stěžovatele a srozumitelně a logicky odůvodnil, proč jim nebylo lze přisvědčit. Ústavní stížnost je v tomto ohledu pouhým opakováním týchž námitek bez zřetele k jejich vypořádání trestními soudy, na němž Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nezjistil.
Co se týče výhrad stran nepřípustnosti dvojího přičítání téhož podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, Nejvyšší soud řádně vyložil, že stěžovatel ve skutečnosti směšuje vývojové stadium trestného činu (přípravu) se znakem jeho skutkové podstaty, což jsou dva odlišné aspekty skutku, za který byl stěžovatel odsouzen. Příprava jako první stupeň vývojového stádia trestného činu, který již je za podmínek uvedených v trestním zákoníku trestně postižitelný, v obecné poloze představuje úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, mezi nimi i opatřování prostředků k jeho spáchání. Naproti tomu předchozí uvážení, zmíněné v §140 odst. 2 tr. zákoníku, ztělesňuje znak (zde kvalifikované) skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy. Zatímco vývojové stadium trestného činu nemá přímý vliv na konkrétní právní kvalifikaci jednání, znak skutkové podstaty ovšem ano. Jinak řečeno, uskutečnění přípravy trestného činu ukazuje, jak daleko pachatel pokročil ve svém úmyslu spáchat trestný čin a dosáhnout svého cíle. Naproti tomu předchozí uvážení jako znak kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu vypovídá o celkové míře odhodlání spáchat trestný čin. To se projevuje zvláště způsobem plánování činu, výběrem prostředku, místa a doby jeho realizace. Předchozí uvážení zde zpravidla předchází i samotnou přípravu, která se tak již odehrává podle předem připraveného scénáře.
Zákaz dvojího přičítání, na něž stěžovatel poukazuje, se naproti tomu týká zákazu přihlédnout k tzv. přitěžující okolnosti (§42 tr. zákoníku), je-li tato okolnost současně znakem skutkové podstaty trestného činu (již zmíněný §39 odst. 5 tr. zákoníku). Jestliže tedy okolnost, že pachatel spáchal trestný čin s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, je výslovně uvedena jak jako znak kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, tak i jako okolnost přitěžující [§42 písm. a) tr. zákoníku], znamená to, že se k ní přihlédne jen v rámci právní kvalifikace, tedy jako ke znaku kvalifikované skutkové podstaty, který ji také činí přísněji trestnou. Z těchto důvodů nelze dále použít tutéž okolnost jako okolnost přitěžující, podmiňující použití vyšší trestní sazby v rámci přísnější trestní sazby, vyvolané znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy. Tento zákaz přitom byl v souzené věci dodržen.
Dovolací soud se patřičně věnoval i námitce stěžovatele, že jeho jednání nemělo překročit hranici pouhé myšlenky, takže naň nelze pohlížet jako na jednání trestné. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nezůstal u pouhé myšlenky, nýbrž opatřil si prostředek ke spáchání trestné činnosti (byť šlo o ampuli s pouhou napodobeninou vodného roztoku kyanidu draselného o koncentraci 500 mg/ml). Stěžovatel se snažil jed sehnat opakovaně, získával i informace o jeho působení, dotazoval se na zcela konkrétní možnosti, jakým způsobem jed podat, na následky, na způsob chování oběti po požití jedu atd. Úvaha trestních soudů o tom, že stěžovatel tímto svým počínáním dosáhl vývojového stádia přípravy trestného činu vraždy, obstojí nejen v ústavně právní rovině.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že neexistuje žádný důkaz prokazující, vůči komu měl přípravu vraždy směřovat, i s ní se Nejvyšší soud adekvátně vyrovnal. Poukázal na to, že stěžovatel se v přípravném řízení dvakrát doznal (jednou při svém výslechu, jednou při vazebním zasedání před soudem). Toto doznání se v důkazní situaci neocitlo osamoceno, když na vinu stěžovatele soudy usoudily z dalších důkazů, konkrétně ze záznamů ze sledování osob a věcí, záznamů telekomunikačního provozu a výpovědi stěžejního svědka, od něhož imitaci jedu nakonec za úplatu převzal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu