ECLI:CZ:US:2021:1.US.2734.19.1
sp. zn. I. ÚS 2734/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Společenství vlastníků Bassova se sídlem Bassova 40, Praha 9, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 3, Praha 3, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 79/2019-139 ze dne 29. května 2019, spojená s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občansky soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označené rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 79/2019-139 ze dne 29. 5. 2019, jehož výrokem II. měla být porušena její základní práva, zejm. došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práva na rovnost účastníků podle čl. 37 Listiny. Současně s podáním stížnosti stěžovatelka spojila dle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jelikož toto ustanovení považuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V nyní projednávané věci je stěžovatelkou napaden rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 79/2019-139 ze dne 29. 5. 2019, kterým tento soud změnil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 18 C 297/2017-90 ze dne 19. 10. 2018, a to tak, že žalobu podanou stěžovatelkou, které soud prvního stupně zcela vyhověl, částečně zamítl a došlo též ke změně výroku o nákladech řízení, kdy na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně byla přiznána náhrada za náklady řízení žalovaným, jelikož stěžovatelka měla být úspěšná pouze ve 35 % své žaloby.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že je výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 79/2019-139 ze dne 29. 5. 2019 o nákladech řízení nesprávný a bylo jím zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny - právo vlastnit majetek. Jelikož dle §238 odst. 1 písm. h) o .s .ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přístupné, došlo dle stěžovatelky daným výrokem v rámci rozhodnutí Městského soudu v Praze též k porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Prvostupňové rozhodnutí mělo ve všech ohledech, tj. výroku o meritu věci i o nákladech řízení, nepříznivé důsledky výhradně pro žalované, kteří mohli podat (a podali) s odkazem na §201 a §202 o. s. ř. odvolání v plném rozsahu tzn. jak do výroku o meritu věci, tak do výroku týkajícího se nákladů řízení. V návaznosti na podané odvolání se Městský soud v Praze rozhodl původní rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávně změnit, tedy rozhodnout o věci sám. Tato změna rozhodnutí nicméně měla zcela zásadní dopad na stěžovatelku, jelikož pokud šlo o meritum věci, tak najednou místo 100% úspěšnosti ve věci, byla úspěšná (dle odůvodnění nového rozsudku) pouze z 35% a též došlo k naprostému obratu, pokud jde o náklady řízení, kdy místo původní výlučné povinnosti žalovaných uhradit stěžovatelce náklady řízení, byla to nyní naopak ona-stěžovatelka, kdo měl žalovaným uhradit náklady řízení. Proti výroku II. rozhodnutí o nákladech řízení, které byly oproti rozhodnutí soudu prvního stupně přiznány druhé straně (žalovaným), jímž došlo též ke změně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, stěžovatelka nemohla podat dovolání s odkazem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí městského soudu, proti němuž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V projednávaném případě brojí stěžovatelka zaprvé proti rozhodnutí obecného soudu v části, kterou rozhodl o nákladech řízení, zadruhé namítá neústavnost omezující podmínky dovolání s ohledem na rovnost účastníků. Problematikou nákladů soudního řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž ji posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná.
7. V obecné rovině pak lze konstatovat, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [viz bod 27 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)]. Stěžovatelka ve svém návrhu určila podstatu stížnosti přezkum právní úpravy, aniž by nabídla přesvědčivé nosné argumenty, že došlo k pochybení v samotném nákladovém výroku ve smyslu výše uvedených mantinelů přezkumu otázky nákladů Ústavním soudem. Pravomoc pléna však není dána k řešení hypotetických otázek.
8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
9. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrhy s ní spojené, pro jejich akcesorický charakter.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu