ECLI:CZ:US:2021:1.US.2740.21.1
sp. zn. I. ÚS 2740/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Pavly Marciánové, zastoupené Mgr. Petrem Kubicou, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021 č. j. 13 Co 139/2021-153, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Ing. Jaroslava Odehnala, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení všech výroků usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. 8. 2021, č. j. 13 Co 139/2021-153, kterým byly změněny výroky III. a IV. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "soud I. stupně") ze dne 13. 4. 2021 č. j. 41 C 20/2020-120. Před soudem I. stupně bylo vedeno řízení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konkrétní nemovité věci a rozhodnuto o nákladech tohoto řízení, předmětem přezkumu odvolacího soudu byly pouze náklady řízení. Dle názoru stěžovatelky bylo usnesením odvolacího soudu porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Řízení před obecnými soudy
2. Dne 13. 4. 2021 rozhodl soud I. stupně rozsudkem č. j. 41 C 20/2020-120 ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, bývalých manželů, k pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba P. č. p. X2, a k pozemku p. č. X3, to vše v katastrálním území P. (dále jen "nemovitá věc"). Žalobkyní byla v tomto řízení stěžovatelka, která podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a domáhala se, aby byla nemovitá věc přikázána do jejího výlučného vlastnictví. Soud tomuto požadavku vyhověl (výrok I.) a současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl (výrok II.) Vedlejší účastník měl dle výroku III. zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 186 258 Kč a dále pak dle výroku IV. zaplatit státu 100 % nákladů řízení. Soud I. stupně přitom vycházel z toho, že stěžovatelka měla v řízení plný procesní úspěch, protože jejím požadavkům na zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovité věci do jejího výlučného vlastnictví bylo vyhověno. Proto podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení a podle §148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je vedlejší účastník povinen zaplatit 100 % náhrady nákladů státu za znalečné.
3. Proti výrokům III. a IV. zmíněného rozsudku soudu I. stupně podal vedlejší účastník odvolání. Namítal, že soud I. stupně ve svém rozsudku nezohlednil judikaturu Ústavního soudu (odkazoval na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 a sp. zn. I. ÚS 262/20). Odvolací soud vyhověl požadavkům vedlejšího účastníka, tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. odvolacího soudu) a že každý z účastníků zaplatí 50 % náhrady nákladů státu, což činí 3 883 Kč (výrok II. odvolacího soudu). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 553,90 Kč.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma povahy řízení před Ústavním soudem. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je protiústavní, protože nenaplňuje požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí, jeden ze základních atributů práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvádí příklady z judikatury Ústavního soudu, které dle jejího názoru potvrzují, že absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá nejen nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost (nález z 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16; nález z 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1893/18).
5. Stěžovatelka spatřuje výši vypořádacího podílu jako faktický předmět soudního sporu vedeného před soudem I. stupně. Tvrdí, že s ohledem na soudem I. stupně určenou výši tohoto podílu, převažoval procesní úspěch na její straně. Je také přesvědčena, že soud I. stupně při formulaci závěru řízení významně přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, průběhu řízení a úkonům učiněným oběma stranami sporu během řízení, avšak odvolací soud toto dostatečně neudělal.
6. Stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné kvůli nedostatečnému odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.), rozhodnutí vidí spíše jakou pouhou "rešerši" nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20. Odvolací soud podle stěžovatelky neuvedl, z jakého důvodu by skutková tvrzení učiněná soudem I. stupně měla být, v souvislosti se zmíněným nálezem, považována za nedostatečná nebo nesprávná.
7. Z těchto uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
IV. Posouzení Ústavního soudu
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je často konfrontován s problematikou nákladů řízení, avšak v zásadě platí, že zůstává v této oblasti zdrženlivý a zasahuje do nákladů řízení jen ve zcela výjimečných případech [srov. např. nález II. ÚS 572/19]. Ústavní soud si však uvědomuje důležitost respektování práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a nutnost rozhodování o nákladech řízení v širších souvislostech a zohlednění zvláštních okolností případu, jak zdůrazňoval v několika svých předešlých nálezech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 sp. zn. I. ÚS 887/15].
10. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní a v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, kdy vychází především z nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutí je pouhou "rešerší" citovaného nálezu. Odůvodnění závěrů odvolacího soudu bylo provedeno dostatečně a s velkou mírou logičnosti. Odvolací soud řádně a srozumitelně vysvětlil, proč, vzhledem k povaze řízení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako tzv. iudicium duplex, argumentace soudu I. stupně ohledně nákladů řízení nebyla správná, a tudíž proč nemohl být v daném případě aplikován §142 odst. 1 o. s. ř.
11. Odvolací soud věnoval dostatečnou pozornost konkrétním okolnostem případu, avšak neshledal žádné skutečnosti, které by byly natolik výjimečné, že by odůvodňovaly odklon od nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20 či aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud s tímto závěrem souhlasí, protože stěžovatelka v průběhu řízení žádné okolnosti takto závažné povahy neuvedla.
12. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací a závěry odvolacího soudu. V žádném ohledu neshledal porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu