ECLI:CZ:US:2021:1.US.2741.21.1
sp. zn. I. ÚS 2741/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2021 č. j. 5 As 181/2021-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021 (dále jen "městský soud"), jímž městský soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. V předmětném řízení se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti žalované Vězeňské služby České republiky (dále jen "žalovaná") při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.").
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, přičemž poukázal na skutečnost, že rozhodoval o obdobných kasačních stížnostech téhož stěžovatele již mnohokrát. Ve shodě s názorem městského soudu Nejvyšší správní soud konstatoval, že jestliže stěžovatel vede s různým veřejnými institucemi řadu sporů o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., které se nedotýkají podstatných okolností jeho životní sféry, jako je tomu i v předmětné věci, není žádný důvod k tomu, aby náklady za takové vedení sporů za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobození od soudních poplatků. V dané věci se žádost stěžovatele týkala organizační složky žalované, Věznice Bělušice. Stěžovatel má právo takové spory vést, nikoli však na náklady státu. Stěžovatel nesplnil předpoklady pro ustanovení právního zástupce. Toho však nebylo zapotřebí také proto, že v dané věci to nebylo nezbytně potřeba k ochraně stěžovatelových práv (stěžovatel má sám právnické vzdělání a působil jako advokát). Kasační soud nevyhověl ani požadavku stěžovatele, aby "věc přikázal k projednání jinému senátu téhož soudu", neboť takový postup mu neumožňuje právní úprava obsažená v s. ř. s. a k posouzení případné námitky podjatosti kasační stížnost neobsahuje žádnou argumentaci.
Obsahem několikařádkové ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů, že obsah okruhu jím zasílaných žádostí se nedotýká jeho životní sféry, aniž v této souvislosti, mimo výše uvedené tvrzení a poukaz na údajné porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, jakkoli argumentuje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatele, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je tedy jen na něm, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat jak předcházející řízení, tak i napadené rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Jak již Ústavní soud připomněl při rozhodování o prakticky shodně laděných ústavních stížnostech stěžovatele (sp. zn. III. ÚS 2535/21 a I. ÚS 2676/21), není jeho úkolem si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Stěžovatel totiž neuvádí vůbec žádný (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec označení údajně porušeného základního práva a nesouhlasu se závěrem ve věci rozhodujících soudů, že jeho žádosti o poskytnutí informací se nedotýkají jeho životní sféry.
Za této situace Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu