ECLI:CZ:US:2021:1.US.2764.21.1
sp. zn. I. ÚS 2764/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kristka, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 5 C 291/2020-108 ze dne 9. 6. 2021, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, a společnosti AD IN, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Hubálce 707/10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel uzavřel v roce 2007 s právní předchůdkyní vedlejší účastnice a původní věřitelkou (Komerční banka, a. s.) smlouvu, na základě které mu byl poskytnut úvěr 50 000 Kč se sjednaným úrokem 14,90 % p. a. Úvěr byl pro neplnění smluvní povinnosti stěžovatelem v roce 2008 zesplatněn a později exekuován na základě rozhodčího nálezu (obě skutečnosti nastaly v roce 2009, tedy před datem 11. 5. 2011, s nímž ustálená judikatura Ústavního soudu spojuje určité právní účinky - viz dále). Exekuce byla k návrhu stěžovatele zastavena se souhlasem vedlejší účastnice usnesením soudního exekutora č. j. 135 EX 4756/09-98 ze dne 4. 11. 2020, načež podala vedlejší účastnice v souladu s §34 odst. 1 ve spojení s §16 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), návrh na pokračování v řízení, kterému bylo vyhověno. V rámci tohoto řízení vydal Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") napadený rozsudek, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici 3 247,25 Kč na zbývající jistině spolu s příslušenstvím, které činí sjednaný úrok ve výši 14,90 % p. a. a zákonný úrok z prodlení, obojí od roku 2008 do zaplacení z částky postupně se snižující od původní dlužné částky 50 547,25 Kč až ke stávající dlužné jistině 3 247,25 Kč (v době podání ústavní stížnosti tedy kapitalizováno na částku cca 135 000 Kč, jak uvádí stěžovatel).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), maje výklad nalézacího soudu (který se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž stěžovatel nesouhlasí) za extrémní a rozporný s principy spravedlnosti.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Historií vydávání rozhodčích nálezů na základě neplatně sjednaných rozhodčích doložek a jejich exekuováním (což byl i případ stěžovatele) se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Co se týče otázky stavení promlčecí lhůty podle v rozhodné době účinného a aplikovaného §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), nemá proti judikatuře Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016), osvětlující právní účinky přelomových rozhodnutí (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 a navazující sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013), Ústavní soud námitek, jak plyne i ze stěžovatelem odkazovaných nálezů sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282) a sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019 (N 136/95 SbNU 158). Co z nich však již neplyne, jsou závěry, které by byly ku prospěchu stěžovatelově věci.
5. Dělící linie je v zájmu právní jistoty jasně vedena datem změny judikatorního přístupu k platnosti rozhodčích doložek a z toho plynoucí způsobilosti uplatněného exekučního titulu, kterým je datum 11. 5. 2011. Byl-li exekuční titul vydán a exekuce zahájena před tímto datem, není důvod spatřovat na straně oprávněného věřitele zlovůli a v jeho postupu úmysl zneužít právo. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele a na spravedlivosti řízení nemění nic ani skutečnost, že byla (pozdější výkladovou optikou) protiprávní exekuce vedena ještě devět let po uvedeném datu a skončena byla teprve z iniciativy stěžovatele. Jak je uvedeno v nálezu I. ÚS 1091/19, nelze a priori vyloučit výjimečnou situaci, v níž by s ohledem na konkrétní okolnosti individuální věci (ve snaze nalézt spravedlivé řešení) bylo možné prolomit ustálený výklad §403 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s
§14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a nepřiznat účinky stavení promlčecí lhůty rozhodčímu řízení (a navazujícímu exekučnímu řízení, jak rovněž z citované judikatury plyne), zahájenému před datem 11. 5. 2011. Stěžovatel však neosvědčil, že by si právě jeho případ zasluhoval takto extrémní řešení.
6. Ačkoli lze přiznat, že protiprávní exekuce mohla a měla být zastavena dříve (ne-li na návrh kteréhokoli z účastníků, pak z moci úřední), nevyvolává toto pochybení automaticky stěžovatelem naznačovaný důsledek (marné uplynutí promlčecí doby v průběhu exekučního řízení) a je třeba přihlédnout k individuálním okolnostem případu, neboť se posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Mezi rozhodné okolnosti patří, že stěžovatel uzavřel úvěrovou smlouvu s bankovní institucí, za standardních smluvních podmínek, které posléze nedodržel. Ani rozhodčím nálezem (byť posléze materiálně zrušeným zastavením exekuce - viz výše odkazovaná judikatura) mu zjevně nebylo uloženo zaplatit příslušenství v nestandardní výši. I kdyby tedy byly nyní rozporované kroky vedlejší účastnice učiněny dříve a dříve byl vydán i napadený rozsudek, právní postavení stěžovatele by jiné nebylo. Příslušenství žalované pohledávky (stěžovatelem sjednaného a nesplaceného úvěru) přestane narůstat teprve tehdy, až stěžovatel svůj dluh splatí. Soudní ochrana slabší smluvní strany má své místo tam, kde vzniká extrémní nepoměr v sjednaném závazku, tj. ve vzájemném rozsahu práv a povinností smluvních stran. Stěžovatel takovým případem není. Napadený rozsudek se nese v duchu ustálené judikatury a Ústavní soud nenalezl důvod ji na podkladě zjištěných skutečností zpochybňovat a prolamovat.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu