ECLI:CZ:US:2021:1.US.2777.21.2
sp. zn. I. ÚS 2777/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavních stížnostech a) Václava Limpoucha, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, a b) Ing. Ondřeje Limpoucha, zastoupeného JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 24 Cdo 750/2021-1027, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 24 Co 170/2020-821 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. května 2020 č. j. 25 D 479/2017-696, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1) Jany Limpouchové, 2) Jany Štěpánové a 3) Jitky Kapsové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 10. 2021, se stěžovatel a) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dne 13. 10. 2021 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele b), která směřuje proti stejným rozhodnutím obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení stejných ústavně zaručených základních práv. Usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. I. ÚS 2777/21-16 rozhodl Ústavní soud o spojení obou ústavních stížností ke společnému řízení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel a) je synem a stěžovatel b) vnukem zůstavitele Václava Limpoucha, který zemřel dne 22. 4. 2017 a před smrtí vlastní rukou sepsal a podepsal závěť označenou jako "Poslední vůle", datovanou dnem 12. 4. 2017, jejíž znění bylo (bez gramatických oprav) následující:
"Správcem závěti ustanovuji syna Václava Limpoucha. Pokud by z nějakých důvodů nemohl pak vnuka Ondřeje Limpoucha. Na správu vyčleňuji 100 tis Kč. Přeji si standartní rozloučení v obřadní síni. Pro smuteční hosty bude zajištěno občerstvení v dobré restauraci. Pohřben chci být spolu s manželkou Janou nejlépe v rodinném hrobě v Paračově. Přál bych si aby o hrob pečovali syn Václav a následně jeho další potomci. Na úhradu nákladů nákladů odkazuji 120 tis Kč. Polovina našeho majetku bezpodílového patří manželce Janě Limpouchové. K tomu jí připadnou veškerá životní pojištění a důchodová spoření. V jejím portfoliu by neměly zůstávat žádné nemovitosti. Rodinný domek a související nemovitosti ve Vysoké Peci vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení odkazuji vnukovi Ondřeji Limpouchovi. Majetek v hodnotě poloviny dědického podílu odkazuji synovi Václavu Limpouchovi, v tom pozemky v obci Paračov. Majetek v hodnotě dědického podílu pro dceru Janu Štěpánovou, v tom pozemky v Příbrami Barandov a zahradu v Vysoké peci. Majetek ve výši dědického podílu pro dceru Jitku Kapsovou. Ostatní majetek zdědí manželka Jana Limpouchová. Přeji si aby aby se o manželky majetek staral syn Václav tak aby jeho hodnota co nejméně utrpěla. Dále si přeji. aby manželce Janě byla zajištěna nejlepší možná péče a v souvislosti s tím byly hrazeny i náklady dcer a vnoučat.".
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozhodl příslušnou notářkou pověřenou jako soudní komisařkou usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 25 D 479/2017-696 tak, že určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv zůstavitele, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti ke dni úmrtí (výrok I.) a rozdělil pozůstalost mezi jednotlivé dědice (výrok II.), jimiž jsou kromě stěžovatelů také vedlejší účastnice 1), manželka zůstavitele, a vedlejší účastnice 2) a 3), dcery zůstavitele. Současně okresní soud uložil dědicům povinnost zaplatit odměnu uvedené notářce (výrok III.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání obou stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který usnesením ze dne 1. 10. 2020 č. j. 24 Co 170/2020-821 usnesení okresního soudu ve výrocích II., III. a IV. potvrdil. Výrok II. pouze doplnil textem, podle něhož soud potvrzuje nabytí dědictví podle uvedeného rozdělení pozůstalosti (výrok I.). Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.).
4. Uvedeným rozhodnutím předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 D 479/2017-618, ve spojení s opravným usnesením okresního soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 25 D 479/2017-632, kterým bylo rozhodnuto o tom, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalosti a jaký majetek patří manželce zůstavitele. Nemovité věci, o kterých zůstavitel v závěti pořídil, náležely ze zákona do společného jmění manželů. Poněvadž dědicové neuzavřeli o vypořádání společného jmění manželů dohodu, podle níž by tyto nemovité věci připadly do pozůstalosti, a manželce by byl její podíl kompenzován jiným majetkem, a zůstavitel sám v závěti pomýšlel na to, že manželce "připadne polovina našeho majetku bezpodílového", rozhodl okresní soud o takovém vypořádání společného jmění manželů, aby podíly obou manželů byly stejné.
5. Takto provedené vypořádání společného jmění manželů mělo za následek, že stěžovatel b), vnuk zůstavitele, jemuž podle závěti měl náležet rodinný domek a související nemovitosti nacházející se v obci Vysoká Pec, včetně veškerého příslušenství, zařízení a vybavení, nabyl podle usnesení okresního soudu č. j. 25 D 479/2017-696 jen jejich podílovou jednu polovinu. Okresní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele b), podle něhož vůli zůstavitele odpovídalo, aby za této situace nabyl hodnotu druhé poloviny nemovitostí a vybavení v jiném majetku. Podle závěti totiž stěžovatel b) neměl nabýt "majetek v hodnotě" nemovitostí, nýbrž celé nemovitosti, které však náležely do společného jmění manželů. Pokud tedy nebyla uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti a soud rozděluje pozůstalost podle nařízení zůstavitele, není zde žádný důvod, aby pozůstalý vnuk obdržel kromě majetku v závěti výslovně uvedeného ještě další majetek. U ostatních dědiců zůstavitel vyjádřil výši podílu jiným způsobem, pročež lze dovodit, že pozůstalému vnukovi chtěl zanechat konkrétní majetek, a nikoli také podíl na dalším majetku.
6. Rovněž podle názoru krajského soudu, který přisvědčil závěrům okresního soudu, si zůstavitel při pořizování závěti musel být vědom toho, že jeho vůle může být limitována výsledkem vypořádání společného jmění manželů. Přesto zůstavitel rozlišoval, že některým dědicům přikázal jen určité věci, zatímco u jiných kromě takových věcí stanovil i celkovou výši podílu, kterou má dědic dostat z ostatního majetku zůstavitele. Za této situace by bylo nepřípustným dotvářením vůle zůstavitele vyjádřené v textu závěti, ne-li přímo v rozporu s touto vůlí, mělo-li by přidělení konkrétní věci dědici představovat určení výše dědického podílu, a to ještě bez ohledu na výsledek vypořádání společného jmění manželů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení, že zůstavitel plánoval (s pozůstalou manželkou) darovat nemovitosti stěžovateli b) ještě za svého života, avšak nestihl to zrealizovat. Jen plánování takového jednání ještě nevypovídá o tom, jak v této souvislosti hodlal případně upravit nové situaci již neodpovídající závěť, případně zda uzavření smlouvy nemělo být navázáno i na jiné povinnosti obdarovaného, zřízení věcného břemene a podobně.
7. V odvolání stěžovatelé také namítali, že okresní soud se nijak nevypořádal s ustanovením závěti o tom, že je zde nárok stěžovatele a) na odměnu za správu pozůstalosti ve výši 100 000 Kč a nárok na náklady péče o hrob ve výši 120 000 Kč. Podle krajského soudu tato ustanovení závěti zásadně nemají vliv na zůstavitelem určenou velikost dědických podílů, ani na zůstavitelem nařízené rozdělení pozůstalosti, jak bylo správně provedeno okresním soudem. Jde-li o ustanovení zůstavitele týkající se "správce závěti", vzhledem k zákonnému požadavku na kvalifikovanou formu jmenování správce pozůstalosti (§1556 občanského zákoníku) by bylo možné toto ustanovení vyložit pouze tak, že jde o povolání vykonavatele závěti, který by v souladu s občanským zákoníkem mohl vykonávat také správu pozůstalosti. Zůstavitel může také stanovit, zda a v jaké výši náleží vykonateli závěti odměna, případně, kým má být hrazena. Tato odměna by ale byla pasivem pozůstalosti [§171 odst. 2 písm. b) zákona o zvláštních řízeních soudních], nikoli náklady řízení o pozůstalosti. Nejde ani o nějakou formu odkazu, byť i v takovém případě by šlo jen o pohledávku za dědictvím. Spravoval-li by vykonavatel závěti současně pozůstalost, příslušela by mu také odměna a náhrada hotových výdajů za tuto správu, kterou zásadně hradí dědici zůstavitele po skončení řízení o pozůstalosti. Svou povahou jde o prostou správu cizího majetku (§1678 občanského zákoníku), přičemž odměna se řídí §1402 občanského zákoníku. Není-li odměna a náhrada hotových výloh vykonatele závěti či správce pozůstalosti uhrazena dobrovolně, může být vymáhána žalobou v občanském soudním řízení. Ustanovení §127 zákona o zvláštních řízeních se zde neuplatní.
8. Krajský soud se zabýval také zůstavitelem vyhrazenou částkou 120 000 Kč ve vztahu k jeho přání, jak má být uspořádáno jeho poslední rozloučení, pohřeb a zaopatření hrobu. Tato částka je zcela zjevně určením finanční částky pro úhradu pasiv pozůstalosti ve smyslu §171 odst. 2 písm. b) zákona o zvláštních řízeních soudních, respektive §1701 odst. 2 a §114 odst. 2 občanského zákoníku. I v tomto případě tak jde o určité pořízení ve vztahu k pasivům pozůstalosti, za které mohou nést odpovědnost dědicové podle pravidel uvedených v občanském zákoníku, a věřitel se může domáhat úhrady tohoto pasiva pozůstalosti v občanském soudním řízení.
9. Proti oběma usnesením podali stěžovatelé dovolání, o nichž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2021 č. j. 24 Cdo 750/2021-1027 tak, že řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu se zastavuje (výrok I.) a dovolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Dovolací soud zdůraznil, že podle §1494 občanského zákoníku je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Tímto ustanovením byla zvýrazněna potřeba zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, což odpovídá i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Výklad právního úkonu (jednání) ovšem může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji. V posuzované věci nelze dovodit, že by tato pravidla pro výklad "poslední vůle" zůstavitele nebyla respektována.
10. Stěžovatele b) určil zůstavitel za dědice "rodinného domku a související nemovitosti ve Vysoké Peci, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení". Obecné soudy provedly (mlčky) výklad závěti odpovídající §1494 odst. 2 občanského zákoníku, který žádný z účastníků řízení nezpochybnil, jímž bylo upřesněno, které konkrétní nemovitosti má zdědit pozůstalý vnuk. Je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Podle závěti si zůstavitel zároveň musel být vědom, že tento majetek tvoří součást společného jmění manželů. I když projevil přání, že by v portfoliu jeho manželky neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka, pokud pozůstalé manželce při vypořádání společného jmění manželů zůstane podíl na nemovitých věcech a součástí pozůstalosti se stane jen polovina předmětných nemovitostí a vybavení. Právě k takové situaci nakonec skutečně došlo. Požadavek stěžovatele b), aby mu polovina uvedených věcí byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, tudíž nemá oporu v závěti.
11. Dovolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele a), že při rozdělení pozůstalosti měl být jeho dědický podíl zvýšen o v závěti uvedené částky 100 000 Kč a 120 000 Kč. Stěžovatel a) vykládá závěť tak, že zůstavitel mínil uvedené částky jako odkaz v jeho prospěch. Dovolací soud k tomuto výkladu uvedl, že odkaz je právní jednání obsažené v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel nařizuje dědici, aby vydal určitou věc z pozůstalosti (popř. i z vlastního majetku) třetí osobě, nebo zřizuje odkazovníkovi pohledávku a osobě stižené odkazem zřizuje dluh. Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem (§1477 odst. 2 občanského zákoníku), nemůže právo na odkaz při rozdělení pozůstalosti zvýšit dědický podíl dědice, který je současně i odkazovníkem. I kdyby proto v daném případě bylo možné považovat uvedené částky za odkaz ve prospěch stěžovatele a), nemělo by to žádný vliv na stanovení výše jednotlivých dědických podílů.
III.
Argumentace stěžovatele a)
12. Stěžovatel a), syn zůstavitele, namítá, že obecné soudy se nijak nevypořádaly s ustanovením závěti o tom, že je zde dán jeho nárok na odměnu za správu pozůstalosti ve výši 100 000 Kč a nárok na náklady péče o hrob ve výši 120 000 Kč, čímž nerespektovaly judikaturu zavazující k výkladu projevu vůle zůstavitele. O těchto nárocích nebylo vůbec rozhodnuto. Ve vztahu k prvnímu z uvedených nároků stěžovatel a) již v dovolání poukazoval na to, že byl v závěti ustanoven správcem pozůstalosti, což bylo časově náročné a obnášelo náklady spojené s pečováním o velký rodinný dům s přilehlými pozemky. Po celou dobu zajišťoval základní údržbu domu a přilehlé zahrady, dbal o to, aby byl dům řádně větrán a aby v něm bylo v zimním období zajištěno temperování. Rovněž bylo třeba zaplatit pojištění nemovitostí, jejich ostrahu a daň z nemovitostí. Všechny tyto náklady, které za období čtyř let od úmrtí zůstavitele činily několik desítek tisíc korun, stěžovatel a) nesl ze svého, a potřebné práce vykonával osobně se svou manželkou a dětmi. Kromě toho nese i náklady spojené s péčí o hrob v Paračově, kam pravidelně s rodinou jezdí. Částku 120 000 Kč rozhodně nelze považovat za zanedbatelnou. Není správné, aby tyto náklady nesl ze svého stěžovatel a), jehož dědický podíl je navíc nejnižší.
13. Nesprávné mají být i závěry dovolacího soudu, že odkaz na právní jednání obsažené v pořízení pro případ smrti nemohl při rozdělení pozůstalosti zvýšit dědický podíl dědice, který je současně i odkazovníkem. Podle stěžovatele a) byla závěť posuzována obecnými soudy k jeho škodě a k prospěchu vedlejších účastnic 2) a 3). Je si vědom toho, že některé slovní obraty a vyjádření zůstavitele v závěti nejsou "nejšťastnější", z jejího obsahu však lze dovodit, co si zůstavitel přál. Jsou-li pochybnosti o skutečné vůli zůstavitele, mají soudy zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn. Současná situace je taková, jakou si zůstavitel ani zdaleka nepřál.
IV.
Argumentace stěžovatele b)
14. Stěžovatel b), vnuk zůstavitele, uplatnil nejen obdobné námitky jako jeho otec, stěžovatel a), ale nesouhlasil i se způsobem rozdělení pozůstalosti. Pokud by obecné soudy vycházely ze závěti, resp. ze skutečné vůle zůstavitele, stěžovatel b) by kromě jedné poloviny domu a přilehlých nemovitostí ve Vysoké Peci a jejich příslušenství, zařízení a vybavení nabyl i podíl o velikosti 1436/10000 na zbylém majetku. Nyní činí podíl vedlejší účastnice 1), babičky stěžovatele, na tomto majetku 2990/10000, byť správně by měl činit jen 1554/10000.
15. Pro rozhodnutí obecných soudů měla být určující základní zásada výkladu závěti, obsažená v §1494 odst. 2 občanského zákoníku, že "závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele". Zůstavitel si přál, aby shora uvedený "dům zůstal vždy v rodině Limpouchových", tedy aby nikdy nebyl prodán. Zůstavitel spatřoval ve svém vnukovi, stěžovateli b), záruku, že se tak nestane, což z něj dělalo nejvhodnějšího budoucího vlastníka domu. Mezi stěžovatelem b) a jeho prarodiči byla velmi hluboká citová vazba, velmi si spolu rozuměli a trávili spolu hodně času, a tudíž úmrtí dědečka se jej hluboce dotklo a je pro něj nenahraditelnou ztrátou. Zůstavitel byl přesvědčen, že pokud by byl dům převeden na některou z pozůstalých dcer, došlo by k prodeji domu třetí osobě. Vedlejší účastnice 3) žije v Kanadě více než 20 let a vedlejší účastnice 2) by nebyla schopna se o nemovitost značného rozsahu postarat. Stěžovatel b) byl s ohledem na poměry v rodině ustanoven opatrovníkem své babičky. V tomto směru hodlal a hodlá svoje povinnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře, výhradně v zájmu babičky, vedlejší účastnice 1) a v souladu s vůlí dědečka. Babička stěžovatele b) by byla i v případě snížení jejího dědického podílu dobře hmotně zajištěna. Nelze však přehlédnout její zdravotní stav, který vylučuje, aby mohla dům užívat a pečovat o něj. Z tohoto důvodu vyjádřil zůstavitel přání, že by u ní "v jejím portfoliu neměly zůstávat žádné nemovitosti", tedy aby pro ni z vlastnictví nebo spoluvlastnictví k nemovitostem nevyplývaly žádné povinnosti. Pokud by stěžovatel nabyl také majetek odpovídající druhé polovině toho, co mu podle závěti zamýšlel zanechat zůstavitel, pak by částku 3 579 475 Kč představující hodnotu této druhé poloviny použil na odkoupení zbylé poloviny rodinného domu a souvisejících nemovitostí, ačkoli by k tomu ani tato částka nestačila. Protože zatím studuje, nemá dostatek finančních prostředků na to, aby zbývající polovinu mohl od babičky koupit sám, a poskytnutí finančních prostředků nemůže očekávat ani od svého otce.
16. Vůle zůstavitele by podle stěžovatele b) byla respektována jednotlivými dědici, jestliže by ohledně rodinného domu a souvisejících nemovitostí uzavřeli dohodu tak, aby celý dům náležel do pozůstalosti a vedlejší účastnici 1), manželce pozůstalého, měla být hodnota jedné poloviny tohoto majetku kompenzována jinou formou. Její zvláštní opatrovník v dědickém řízení s tímto řešením původně souhlasil, na nátlak právní zástupkyně vedlejší účastnice 3) ale toto stanovisko změnil. O tom, jaká byla vůle zůstavitele, svědčí zkrácení dědického podílu stěžovatele a) na polovinu z důvodu, že jeho syn, stěžovatel b), měl nabýt do výlučného vlastnictví celý rodinný dům. Postup vedlejší účastnice 3) nutno hodnotit jako nerespektování přání zůstavitele s cílem získat co největší majetkový prospěch.
17. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel b) za nepřezkoumatelný, protože se nevypořádal se všemi jeho tvrzeními a žádným způsobem nereagoval na judikaturu, na kterou tento stěžovatel v průběhu celého řízení poukazoval. Dále zdůrazňuje, že zůstavitel sice vyjádřil dědické podíly svých dětí, ale vzhledem ke stále zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nemohl znát hodnotu svého domu, a tedy určit podíl manželky na své polovině majetku. Právě z tohoto důvodu nedefinoval její podíl a zanechal jí to, co zbude z dědictví po odečtení dědických podílů potomků a po vypořádání domu pro pozůstalého vnuka. Zůstavitel neuvedl v závěti žádné náhradní řešení, neboť neměl pochybnosti o tom, že celý dům nabude do vlastnictví jeho vnuk.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnosti jsou v rozsahu, ve kterém směřují proti usnesení Nejvyššího soudu, usnesení krajského soudu a výrokům II., III. a IV. usnesení okresního soudu přípustné [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Proti výroku I. usnesení okresního soudu jsou ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání odvolání nepřípustné podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno však dodat, že tento výrok stěžovatelé nijak nerozporují.
VI.
Vlastní posouzení
19. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou v rozsahu, v němž jsou přípustné, zjevně neopodstatněné.
20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
21. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí, stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených základních práv v tom, že k rozdělení pozůstalosti mělo dojít v rozporu s vůlí zůstavitele. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech přezkoumává rozhodnutí obecných soudů především z hlediska záruk spravedlivého procesu, což zahrnuje i posouzení, zda jejich právní závěry mají základ v provedeném dokazování a zda při nich nebyla opomenuta relevantní zákonná úprava nebo zda nedošlo k takovému jejímu použití, jež je založeno na svévoli či výkladu vybočujícím z obecně akceptovaných metod výkladu právních norem. V posuzované věci ovšem k žádnému takovémuto pochybení nedošlo.
22. Obecným soudům nelze vytknout, že neshledaly důvod pro navýšení dědického podílu stěžovatele o částku 100 000 Kč. Ačkoli zůstavitel v závěti použil slova "na správu vyčleňuji", stěžovatel a) nemohl být správcem pozůstalosti, neboť podle §1556 odst. 1 druhé věty občanského zákoníku povolání správce pozůstalosti vyžaduje formu veřejné listiny. Stěžovatel a) mohl být jen vykonavatelem závěti, u něhož sice zůstavitel může podle §1553 odst. 1 občanského zákoníku určit, jak má být odměňován, tato odměna však není součástí dědictví a nemůže o ni být navýšen dědický podíl. Jde o pasivum pozůstalosti podle §171 odst. 2 písm. b) zákona o zvláštních řízeních soudních. Dědický podíl by nemohl být navýšen ani za situace, že by na uvedené ustanovení závěti bylo možné nahlížet jako na odkaz podle §1594 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby tomu tak bylo, stěžovatel a) by se nestal dědicem. Pouze by mu jako odkazovníkovi vznikl nárok vůči jiné osobě na vydání předmětu odkazu. Rovněž u nákladů pohřbení, opatření hrobového místa a navazující péče o hrob ve výši 120 000 Kč přichází v úvahu jen obdobné posouzení případného nároku. Obecné soudy tedy v posuzované věci nepostupovaly excesivně. Jejich závěry jsou v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou. Nelze jim vytknout, že napadenými rozhodnutími nerozhodly o uplatňovaných nárocích. Výrokem II. usnesení okresního soudu, proti němuž byly podány opravné prostředky a nyní i ústavní stížnosti, totiž nebylo rozhodováno o pasivech pozůstalosti ani o nároku stěžovatele a) vůči ostatním dědicům, nýbrž o rozdělení pozůstalosti, jak byla zjištěna, mezi jednotlivé dědice. Při tomto rozdělení k těmto nárokům nebylo možné přihlédnout.
23. K námitkám stěžovatele b) týkajícím se výše jeho podílu Ústavní soud konstatuje, že i když zůstavitel projevil přání, že v "portfoliu" jeho manželky "by neměly zůstávat žádné nemovitosti", toto přání se týkalo rozdělení pozůstalosti. Samotné nemá (a ani nemůže mít) vliv na vlastnické právo k nemovitostem, které manželka zůstavitele nabyla při vypořádání společného jmění manželů. Lze přisvědčit i závěru obecných soudů, že stěžovatel b) měl jako dědic obdržet jen majetek v závěti výslovně uvedený, a nikoli i podíl na dalším majetku. Tento výklad není v rozporu s §1494 odst. 2 občanského zákoníku, který zavazuje k takovému výkladu závěti, "aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele". Ústavní soud nijak nezpochybňuje tvrzení stěžovatele b) o jeho vztahu s prarodiči a o záměru zůstavitele, aby dům "zůstal v rodině", obecné soudy však musí vycházet z vůle zůstavitele, která byla projevena, a nemohou ji dotvářet, a to ani v případě, že by pro jiné pořízení pro případ smrti existovaly z hlediska zůstavitele dobré důvody. Obecné soudy v posuzované věci provedly výklad závěti způsobem, aby i její nepřesně formulovaná ustanovení byla naplněna v souladu s vůlí zůstavitele. Ze znění závěti nicméně, jak vyplývá již z napadených rozhodnutí, nebylo možné dovodit, že stěžovatel b) měl nabýt i jiný majetek než rodinný dům a související nemovitosti, včetně veškerého příslušenství, zařízení a vybavení. Ani v tomto případě tak nelze v úvahách obecných soudů spatřovat pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do některého ze základních práv a svobod stěžovatelů.
24. Závěrem je třeba dodat, že napadeným rozhodnutím nelze vytknout nepřezkoumatelnost nebo nedostatek řádného odůvodnění. Pokud stěžovatelé odkazovali na některá rozhodnutí, v nichž jsou formulovány právní závěry týkající se povinnosti obecných soudů co nejvíce zohlednit vůli zůstavitele a učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, nelze spatřovat pochybení v tom, že na každé z odkazovaných rozhodnutí nebylo reagováno. Podstatné je, že napadená rozhodnutí jako celek těmto obecným požadavkům vyhověla. Požadavkem spravedlivého řešení věci nelze odůvodnit dotvoření projevu vůle zůstavitele. Lze uzavřít, že v posuzované věci nedošlo k porušení vlastnického práva stěžovatelů zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny nebo jejich práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelů, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu