ECLI:CZ:US:2021:1.US.2789.21.1
sp. zn. I. ÚS 2789/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 43/5, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 193/2021-233 ze dne 3. 9. 2021 a Okresního soudu v Ostravě č. j. 32 C 314/2016-224, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a P. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") napadeným usnesením rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatelky ve sporu o odčinění újmy na zdraví. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla ve věci převážně úspěšná, byla jí přiznána plná náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř.
2. Výši nákladů právního zastoupení soud stanovil podle §9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb., tj. 3 100 Kč za 1 úkon právní služby. Nalézací soud uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe, podle které v řízeních, týkajících se odčinění újmy na zdraví, je při stanovení tarifní hodnoty postupováno podle §8 odst. 1 téže vyhlášky; má však za to, že závisí-li výše odškodnění na znaleckém posudku, lze vycházet z paušální částky stanovené advokátním tarifem. Celkem nalézací soud přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 65 159 Kč.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil závěr nalézacího soudu o tom, že v souzené věci je třeba stanovit výši nákladů právního zastoupení za jeden úkon právní služby částkou 3 100 Kč. V odůvodnění svého usnesení (zejm. b. 12 a 13) uvádí, že si je vědom nejednoty soudní praxe při řešení relevantní nákladové otázky a podrobně vysvětluje, proč se přiklání k názorům, podle nichž je třeba při určení výše odměny postupovat podle §9 odst. 1 a odst. 4 písm. a) ve spojení s §7 b. 5 advokátního tarifu a vycházet při určení odměny za jeden úkon právní služby z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč (nikoliv z žalované částky).
4. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti nákladovým rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu. Stěžovatelka namítá, že soudní praxe v předmětné nákladové problematice je nejednotná, v důsledku čehož se vytváří prostor pro svévolné úvahy soudů ohledně posouzení tarifní hodnoty věci ve sporech o náhradu nemajetkové újmy (na zdraví). Je přesvědčena, že stanovením nižší tarifní hodnoty byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Námitky stěžovatelky se týkají výlučně aplikace podústavního práva a směřují k výši přisouzených nákladů řízení.
5. S námitkami stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil a dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. V tomto případě Ústavní soud žádnou svévoli v rozhodovací činnosti soudů neshledal.
6. Rozhodnutí o nákladech řízení jsou odůvodněna přesvědčivě a Ústavní soud důvodům rozhodnutí rozumí. Byť s uvedenými důvody stěžovatelka nemusí souhlasit a soudní praxe nemusí být v dané problematice jednotná, jsou závěry soudů řádně odůvodněny a Ústavní soud nenalezl důvod, proč by měl zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a plnit roli další přezkumné instance v rámci obecné justice, čehož se stěžovatelka fakticky domáhá. Úkolem Ústavního soudu není ani sjednocovat judikaturu obecných soudů - to přísluší Nejvyššímu soudu, přestože nákladové rozhodování nepodléhá dovolacímu přezkumu. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručuje, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu