ECLI:CZ:US:2021:1.US.2814.21.1
sp. zn. I. ÚS 2814/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Moravské srdce, z. s., se sídlem v Hluku, Čtvrtě 1177, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 49, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 324/2020-42 ze dne 17. 8. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a) Zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se sídlem v Brně, Palackého nám. 11, a b) starosty městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, se sídlem v Brně, Palackého nám. 11, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rekapitulace obsahu napadeného rozsudku
1. Stěžovatel se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejších účastníků, který spatřoval v tom, že příslušným způsobem neřešili jeho žádost o zřízení výboru pro národnostní menšinu moravskou podle §117 odst. 3 ve spojení s §146 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 62 A 35/2020-186 ze dne 8. 10. 2020; dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nejde o spolek zastupující zájem národnostní menšiny ve smyslu §117 odst. 3 zákona o obcích. Stěžovatel není nositelem veřejného subjektivního veřejného práva náležejícího národnostní menšině, jak ji definuje §2 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o právech příslušníků národnostních menšin"). U obyvatel Moravy, resp. u občanů České republiky hlásících se při sčítání lidu k moravské národnosti, nejsou naplněny znaky menšiny spočívající v odlišnosti od ostatních občanů České republiky. Stěžovatel současně neoznačil žádná specifická práva "národnostní menšiny", která by byla obyvatelům hlásícím se k "moravské" národnosti upírána.
3. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Plně se ztotožnil s interpretací zákonem stanovených podmínek, které je třeba splnit pro to, aby byl v obci (resp. městské části) zřízen výbor pro národnostní menšiny, jak ji učinil krajský soud. Pro účely §117 odst. 3 zákona o obcích je třeba za spolek zastupující zájmy národnostní menšiny považovat pouze takovou entitu, jež zastupuje zájmy občanů České republiky žijících na jejím území, kteří nejen že projevují vůli být považováni za národnostní menšinu, ale zároveň se odlišují od ostatních občanů a tvoři početní menšinu. Staví-li stěžovatel oprávněnost své žádosti o zřízení výboru pro národnostní menšiny pouze na naplnění subjektivního znaku, nemohl jeho stěžejní kasační argumentaci přisvědčit.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 25 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje dvě námitky, jejíchž podstatu lze shrnout následovně: Zaprvé, vedlejší účastník b) [dále jen "starosta"] nepředložil žádost stěžovatele vedlejšímu účastníkovi a) [dále jen "zastupitelstvo"], ačkoli je zřizování a obsazování výborů zastupitelstva v samostatné působnosti obce a rozhodovací působnosti zastupitelstva, nikoliv starosty. NSS se odmítl zabývat touto námitkou, protože nebyla uplatněna ve správní žalobě. Stěžovatel ovšem teprve z vyjádření starosty k žalobě zjistil, že o jeho žádosti zastupitelstvo vůbec nejednalo. NSS porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, odmítl-li se zabývat uvedenou námitkou stěžovatele, ačkoli ji uplatnil bez zbytečného odkladu ve své replice k vyjádření starosty.
6. Zadruhé, Nejvyšší správní soud přiřazuje příslušníky moravského národa mezi Čechy, přestože se k moravské národnosti hlásí dlouhodobě statisíce občanů, kteří trvale vyjadřují vůli, že nebyli a nejsou Čechy; nepřípustně upřednostňuje tzv. objektivní hledisko před subjektivním. Ustanovení §117 odst. 3 zákona o obcích stanoví taxativně pouze podmínky: 1) žádost spolku; 2) alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české dle posledního sčítání lidu. Tyto podmínky byly splněny a zákon o obcích nestanoví žádnou další podmínku. Poznámka pod čarou odkazující na zákon o právech příslušníků národnostních menšin není závaznou součástí právního předpisu. Definice v §2 zákona o právech příslušníků národnostních menšin obsahuje pouze demonstrativní výčet znaků národnostní menšiny (uvedenou slovem "zpravidla"), avšak rozhodující je část ustanovení: "... zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu." Správní soudy stanovily nad rámec zákona podmínku spočívající v uznávání národnosti českou státní mocí. V tom spatřuje porušení práva příslušníků národnostních menšin na účasti věcí týkajících se národnostních menšin podle čl. 25 Listiny.
7. Stěžovatel dále rekapituluje údaje o počtu osob hlásících se k moravské národnosti. Definic národnosti je mnoho a mohou se vzájemně i vylučovat. Uvádí příklady národů, které se jazykově ani nábožensky neodlišují od většinové společnosti. Správní soudy projevily krajní velkočeský nacionalismus, odmítají-li svobodné přihlášení se k tradiční národnosti na území Moravy jako relevantní z pohledu národnostních práv. Závěrem stěžovatel uvádí, že na Slovensku je moravská národnost uznávána.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV. Posouzení Ústavního soudu
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovouto vadou bývá proces interpretace a aplikace podústavního práva stižen zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Jde-li o první námitku stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nezabýval jeho kasační námitkou, že starosta nepředložil žádost stěžovatele zastupitelstvu k projednání, NSS řádně vyložil, že stěžovatel napadá výsledný stav (nezřízení výboru pro národnostní menšiny) bez ohledu na to, jakou měrou k němu přispělo jednání starosty či zastupitelstva. Odmítl-li se tedy NSS zabývat touto kasační námitkou s odkazem na §104 odst. 4 soudního řádu správního, neshledává Ústavní soud v takovém postupu namítané porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
12. Podstatou další (stěžejní) námitky stěžovatele je, zda lze považovat za ústavně konformní výklad správních soudů, podle kterého jde pro účely §117 odst. 3 zákona o obcích o národnostní menšinu pouze tehdy, odlišuje-li se toto společenství od ostatního obyvatelstva na daném území. Prizmatem ústavního pořádku je v této souvislosti východiskem čl. 25 odst. 2 písm. c) Listiny, jenž zaručuje občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám za podmínek stanovených zákonem právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních menšin.
13. Rozsah uvedeného práva není absolutní a je výslovně ponecháván na prováděcí zákonné úpravě, jíž je zejména (nikoli však výlučně) zákon o právech příslušníků národnostních menšin. Podle §6 odst. 1 citovaného zákona mají příslušníci národnostních menšin právo na aktivní účast v kulturním, společenském a hospodářském životě a ve veřejných záležitostech, zvláště pak těch, které se týkají národnostních menšin, jichž jsou příslušníky, a to na úrovni obce, kraje i na celostátní úrovni. Jejich účast probíhá zejména prostřednictvím výborů pro národnostní menšiny (§6 odst. 2 citovaného zákona), jejichž zřizování je upraveno v §117 odst. 3 zákona o obcích.
14. Okruh nositelů zvláštních práv - příslušníků národnostních menšin - není neomezený; ustanovení §2 zákona o právech národnostních menšin proto obsahuje definice národnostní menšiny a jejího příslušníka. Nejvyšší správní soud dovodil použitelnost těchto definic i ve vztahu k požadavkům vyplývajícím z §117 odst. 3 zákona o obcích, jenž v poznámce pod čarou č. 48 odkazuje právě na zákon o právech příslušníků národnostních menšin. Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že poznámky pod čarou nemají normativní charakter [viz nález sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999 (N 173/16 SbNU 259)], NSS vzájemnou vazbu §117 odst. 3 zákona o obcích a §2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin přesvědčivě odůvodnil za užití více interpretačních metod, zejména výkladu historického a systematického.
15. Z ustanovení §2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin přitom vyplývá, že pro naplnění předpokladů ke zřízení výboru pro národnostní menšiny musí žádající spolek zastupovat zájmy občanů České republiky žijících na jejím území, kteří nejenže projevují vůli být považováni za národnostní menšinu (subjektivní znak), ale zároveň se odlišují od ostatních občanů a tvoři početní menšinu (objektivní znaky). Odlišnost menšiny (jako znak objektivní) je proto nezbytným zákonným požadavkem, jenž musí být splněn kumulativně spolu s požadavkem na projev vůle být menšinou (jako znaku subjektivního). Jde-li o použití slova "zpravidla" (indikující demonstrativní charakter výčtu), jsou jím uvedeny jednotlivé možné projevy odlišnosti; neznačí ale fakultativnost požadavku odlišnosti jako takového.
16. Stěžovatel neuvádí, v čem spočívá odlišnost osob hlásících se k moravskému národu, odlišující tyto osoby od zbytku obyvatel městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora. Ostatně ani netvrdí, jaká konkrétní práva či zájmy národnostních menšin mohou být v nyní projednávané věci samostatnou činností územního samosprávního celku dotčeny. Nelze totiž pominout, že smyslem právní úpravy výborů pro národnostní menšiny je právě to, aby při rozhodovací činnosti zastupitelstva obce byla v jednotlivých případech prostřednictvím participace příslušníků národnostních menšin zajištěna ochrana jejich práv a zájmů.
17. Jestliže Nejvyšší správní soud dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že ke zřízení výboru pro národnostní menšiny musí žádající spolek zastupovat zájmy občanů České republiky žijících na jejím území, kteří nejenže projevují vůli být považováni za národnostní menšinu, ale zároveň se odlišují od ostatních občanů, učinil tak z pozice nezávislého soudního orgánu povolaného k výkladu a aplikaci podústavního (správního) práva, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Porušení práv národnostních a etnických menšin zaručených čl. 25 Listiny proto Ústavní soud v napadeném rozsudku neshledal.
18. Ústavní soud nepovažuje za relevantní tvrzení stěžovatele, že se k moravské národnosti hlásí nemalá skupina obyvatel České republiky, neboť tato skutečnost nebyla v řízení před NSS zpochybňována. Stejně tak není relevantní skutečnost, že Slovenská republika moravskou národnost uznává jako národnostní menšinu.
19. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu