ECLI:CZ:US:2021:1.US.2815.21.1
sp. zn. I. ÚS 2815/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. H. a 2. nezletilého A. H., zastoupených Mgr. Renatou Prihodou, advokátkou, sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 9. 2020 č. j. 0 P 91/2019-2635 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 96 Co 9/2021-3008, za vedlejšího účastenství I. Š., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 14, č. 32, čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se v řízení před Ústavním soudem mohou dostávat do střetu zájmů a z toho důvodu navrhli, aby Ústavní soud ustanovil nezletilému stěžovateli opatrovníka, a to odlišného od toho, kterého měl ve věci samé. K tomuto návrhu odkazuje Ústavní soud stěžovatele na jemu známé usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 515/21, v němž bylo k této otázce konstatováno "Co se týče uvedení nezletilého 1. stěžovatelem rovněž jako stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy každého rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněného 1. stěžovatele však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti." Od těchto závěrů nemá první senát Ústavního soudu důvod se jakkoliv odchýlit.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že nezletilý stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 11. 2015 č. j. 8 Nc 158/2014-851 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 13 Co 282/2016-1370 svěřen do asymetrické střídavé péče obou rodičů (s vyšším podílem péče matky) bydlících ve vzdálenosti cca 90 km. Dítě navštěvovalo dvě předškolní zařízení v bydlištích obou rodičů.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech bylo o výchově nezletilého nově rozhodnuto tak, že se svěřuje do střídavé péče rodičů v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti matky platit otci výživné na nezletilého ve výši 1 000 Kč měsíčně, přičemž otci byla uložena povinnost platit k rukám matky výživné na nezletilého ve výši 8 000 Kč měsíčně - výrok II. a III. Dále okresní soud rozhodl tak, že ve výroku V. nahradil souhlas otce s předškolním vzděláváním nezletilého A. v Základní škole X. Návrh otce, aby soud nahradil souhlas matky s předškolním vzděláváním nezletilého v Základní škole a mateřské škole Y a určil, že nezletilý bude plnit povinnou školní docházku v téže základní škole, zamítl výrokem VII. Stejně tak byl zamítnut návrh matky, aby soud rozhodl, že nezletilý A. bude plnit povinnou školní docházku v Základní škole X. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání otce změnil krajský soud výrok I. nalézacího soudu tak, že částečně upravil rozsah styku nezletilého s otcem, ve zbytku pak tento výrok potvrdil. Stejně tak svým výrokem II. potvrdil výroky II. a IV. rozsudku nalézacího soudu. Výrok III. byl pak odvolacím soudem částečně změněn, a to tak, že otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 25 000 Kč s tím, že spořící část výživného tvoří částka 17 000 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o dlužném výživném. Výrokem IV. byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku V. tak, že se návrh matky na nahrazení souhlasu otce s předškolním vzděláváním nezletilého zamítá. Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že se výrok VIII. rozsudku nalézacího soudu mění v tom smyslu, že nezletilý A. s účinností od 1. 9. 2021 je povinen plnit základní vzdělání na Základní škole X.
Podstata sporu mezi otcem nezletilého a jeho matkou spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že se rodiče nedokázali dohodnout na tom, kde bude jejich syn plnit povinnou školní docházku. Zda to bude v místě bydliště otce nebo v místě bydliště matky. Oba rodiče sice souhlasili s úpravou tzv. školního a neškolního rodiče, nicméně následně se nedokázali shodnout na tom, který z rodičů bude školní a který neškolní. Procesní postup rodičů vedl k tomu, že nezletilý byl nucen po prvním pololetí změnit školu a začít docházet do školy v místě bydliště druhého rodiče. Protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud zvolil pro docházku nezletilého školu v místě bydliště matky, což odůvodnil spokojeností dítěte se školou v X, jeho věkem, vázaností na matku a skutečnostmi vyplývajícími ze znaleckého posudku. Stěžovatel proti tomu namítá, že nebyly vzaty v úvahu jím navrhované důkazy o tom, že nezletilý ve škole v místě bydliště stěžovatele řádně prospívá. Žádným důkazem nebylo vyloučeno, že by nezletilý nemohl střídat školy po pololetích. Právní závěry soudu nemají dle stěžovatele vazbu na skutková zjištění. Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, podle něhož nové rozhodování o výchově nelze stavět na důsledcích předchozí úpravy. Rozhodnutí obecných soudů nejsou dle stěžovatele logická.
Stran výživného stěžovatel konstatoval, že účet nezletilého není nijak chráněn před nezodpovědným přístupem matky při nakládání s peněžními prostředky. Stanovení spořící složky výživného podle stěžovatele prolamuje jeho základní práva v tom smyslu, že mu určuje, jaké jmění má stěžovatel jednomu ze svých dětí odevzdat - v době jeho dospělosti by se mělo jednat o částku cca 2,5 mil Kč. Tyto peněžní prostředky nejsou nijak investovány. Jedno ze stěžovatelových dětí je tímto způsobem zvýhodněno, neboť dítěti, které žije se stěžovatelem ve společné domácnosti, tyto finanční rezervy vytvářeny nejsou. S dětmi stěžovatele je tak nakládáno odlišně a přitom tímto postupem není sledován žádný legitimní cíl. Důvod úspor z rozhodnutí obecných soudů nijak nevyplývá.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud v posuzovaném případě předesílá, že se stěžovatel de facto domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží. Jsou to především obecné soudy, jimž náleží výklad právních předpisů a jejich následná aplikace na zjištěný skutkový stav.
Podle náhledu Ústavního soudu je s ohledem na okolnosti případu, kdy rodiče nejsou schopni se dohodnout prakticky na ničem, důležitou především ta skutečnost, že obecné soudy ve věci rozhodly a tím daly nezletilému šanci na vytvoření stabilního výchovného prostředí. Pokud stěžovatel zpochybňuje tu kterou úvahu soudu, považuje Ústavní soud toto za bezpředmětné, a to právě s ohledem na založení právního podkladu pro vytvoření výchovné jistoty nezletilého. Ve srovnání s tímto jsou námitky stěžovatele podružné. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že tento se výchovným prostředím nezletilého podrobně zabýval, přičemž přistoupil i k provedení pohovoru s nezletilým, aby zjistil jeho názor na úpravu péče. Z jeho sdělení vyplynulo, že preferuje školní docházku v X. Současně se krajský soud přiklonil k závěru, že v případě nezletilého není vhodné, aby navštěvoval dvě školská zařízení, což vyplynulo i ze sdělení znalkyně. K tomu lze poukázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016. Dále se krajský soud zabýval vztahem obou rodičů, resp. tím, jak se rodiče podílejí na ovlivňování nezletilého. Tady pak dospěl k závěru, že k tomuto dochází prakticky z obou stran. Nelze tak uzavřít, že by krajský soud některému z rodičů stranil.
Pokud stěžovatel rozporuje výši stanovené vyživovací povinnosti, nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v této části řádně odůvodněno. Krajský soud se při stanovení výše vyživovací povinnosti pečlivě zabýval naplněním zákonného požadavku na určení výživného zakotveného v §915 odst. 1 o. z., podle něhož má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodiče. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že nalézací soud neměl v době svého rozhodování k dispozici daňová přiznání otce jako fyzické osoby a jeho společnosti za rok 2019. Z něj soud zjistil, že otec vykázal základ daně ve výši přesahující 20mil. Kč a došlo tak k zásadnímu zvýšení jeho daňového základu, který v roce 2017 činil cca 700 tis. Kč. Při určení výše výživného, které je stěžovatel povinen na nezletilého platit, vzal krajský soud v úvahu odůvodněné potřeby nezletilého i majetkové poměry, schopnosti a možnosti stěžovatele. S ním nelze souhlasit ani v tom smyslu, že polorodý sourozenec nezletilého A. je uložením spořící části výživného znevýhodňován. Je tomu tak proto, že soužitím nezletilého K. se svým otcem ve společné domácnosti tento přímo sdílí jeho životní úroveň. K tomu v případě nezletilého A. nedochází. Výrazem takto založeného faktického rozdílu je pak uložení povinnosti stěžovateli k úhradě spořící části výživného. Namítá-li stěžovatel, že se spořící části výživného je matkou volně disponováno, je třeba uvést, že takto naspořené finanční prostředky jsou přísně účelově vázány, a to právě na odůvodněné potřeby nezletilého. Matka s nimi tedy nemůže volně disponovat.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů jsou podrobně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu