ECLI:CZ:US:2021:1.US.2820.20.1
sp. zn. I. ÚS 2820/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č.j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 7. 2017, č.j. 17 C 57/2016-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení,a Petra Hradila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Vedlejší účastník se coby žalobce domáhal, aby byla stěžovateli coby žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 105 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, jakožto rozdílu mezi jemu vyplacenou mzdou a mzdou vyplácenou zaměstnancům stěžovatele vykonávajícím práci na shodné typové pozici a ve stejném tarifním stupni v regionu Praha za období od dubna 2013 do října 2015. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán jako řidič v tarifním stupni pět v obvodu sběrného přepravního uzlu (dále také "SPU") Olomouc. Ačkoli popis pracovní činnosti na pozici řidiče v tomto tarifním stupni je pro všechny zaměstnance stěžovatele stejný bez ohledu na jejich zařazení do jednotlivých regionů, mzdové hodnocení řidičů se podle něj v Praze oproti Olomouci liší cca o 3 500 Kč měsíčně ve prospěch pražských řidičů. Dle vedlejšího účastníka se tak stěžovatel nejednotným mzdovým hodnocením dopouští nerovného zacházení v odměňování a jeho jednání je rozporné se zásadou spravedlivého odměňování vyjádřenou v §1a odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále "zákoník práce" nebo "zák. práce"), s povinností zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci ve smyslu §16 odst. 1 zák. práce a dále se zásadou vyjádřenou v §110 odst. 1 zák. práce, dle které za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda.
2. Stěžovatel v reakci na žalobu namítal, že základní tarifní mzda je stanovena jako minimální a konkrétní výši mzdy pak ovlivňují předpoklady a požadavky pro výkon práce i podmínky jednotlivých pracovišť, které se mohou odlišovat, přestože jsou zaměstnanci zařazeni na stejné pracovní pozici. Práce na pozici řidiče v regionu Praha je dle stěžovatele s ohledem na velikost regionu, rozmístění provozu, počet výměnišť a rozvržení pracovní doby složitější, nese s sebou větší odpovědnost a vyznačuje se vyšší obtížností, namáhavostí a fyzickou náročností. Odměňování zaměstnanců dle stěžovatele navíc zohledňuje i reálnou výši mezd vzhledem k nezbytným životním nákladům, které jsou v Praze a okolí výrazně vyšší než v jiných regionech.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), poté, co řízení zastavil co do částky 2 386 Kč s příslušenstvím pro částečné zpětvzetí žaloby, mezitímním rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č.j. 17 C 57/2016-137, rozhodl, že základ nároku vedlejšího účastníka je dán a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
4. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že obsahem pracovní činnosti řidičů ve všech regionech v České republice na dané typové pozici bylo "řízení vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun, vykládka, nakládka a doprovod poštovních kurzů, třídění nákladních předmětů na instradovací skupiny, zajištění procesů spojených s podáním a dodáním stanovených druhů poštovních zásilek". Od března 2011 se jejich mzda skládala z tarifní a výkonové složky, přičemž řidiči v obvodu "SPU Praha 022" měli oproti řidičům v obvodu "SPU Olomouc 02" vyšší tarifní i výkonovou složku mzdy. Ve vztahu k povaze činnosti řidičů v Praze a v Olomouci obvodní soud zjistil, že řidiči v rámci svých sběrných přepravních uzlů nakládají zásilky na výměništích, kterých je v Praze pět v jednom areálu ve vzdálenosti do 500 metrů, naproti tomu v Olomouci jsou tři pracoviště rozmístěna v areálech ve vzdálenosti cca 4 km. Počty zastávek řidiče i délka tras se liší podle jednotlivých jízdních řádů, v Praze je ve srovnání s Olomoucí počet zastávek jak vyšší, tak nižší (stejné je to i s délkou tras). Pracovní doba řidičů je rozvrhována vedoucím zaměstnancem. V Olomouci je uplatňován dvousměnný a jednosměnný provoz, v Praze pak třísměnný a jednosměnný provoz, což se však do mzdy řidičů nijak nepromítá. V obou městech pracují někteří řidiči ve dnech pracovního klidu. Řidiči regionů Olomouc i Praha ujedou zhruba stejný počet kilometrů, přičemž množství zásilek je ovlivněno celkovou nosností vozidla a aktuální potřebou.
5. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním (v dalších podrobnostech lze přitom odkázat na obsah rozsudku) dospěl obvodní soud k závěru, že práce řidiče v tarifním stupni pět je v Praze a v Olomouci srovnatelná, a to pokud jde o náplň práce i její náročnost. Protože skutečnost, že řidiči v Praze byli v daném období odměňování vyšší mzdou než řidiči v ostatních regionech (včetně vedlejšího účastníka) nebyla v řízení sporná a stěžovatel neprokázal, že by práce řidičů v Praze byla náročnější a odůvodňovala rozdílné ohodnocování stejné práce u téhož zaměstnavatele, obvodní soud uzavřel, že zásada rovného zacházení při stanovení mzdy vedlejšího účastníka za práci řidiče nebyla stěžovatelem dodržena a nárok vedlejšího účastníka uplatněný žalobou je proto co do základu opodstatněný.
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č.j. 30 Co 8/2018-193, rozsudek obvodního soudu potvrdil.
7. Městský soud vyložil, že stěžovatele stíhalo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k porušení zásady rovného zacházení v mzdové oblasti. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by práce řidičů v tarifním stupni pět byla v Praze oproti práci řidičů v Olomouci náročnější. Dle městského soudu je naopak zřejmé, že se v zásadě jedná o práci srovnatelnou, a proto vyplácení vyšších mezd řidičům v Praze není nijak opodstatněné. Byť se faktické úkony, rozsah pracovní doby či výkon práce ve dnech pracovního klidu při výkonu pracovní činnosti jednotlivých konkrétních řidičů mohou odlišovat, městský soud zdůraznil, že tyto rozdíly jsou vykazovány nejen při porovnání regionů Praha a Olomouc, ale panují
i v rámci samotných porovnávaných obvodů.
8. Městský soud reagoval také na další dílčí námitky stěžovatele ke zjištěnému skutkovému stavu. Upozornil, že někteří řidiči v Praze sice v náročnějších pracovních režimech ve shodných obdobích odpracovali více hodin než vedlejší účastník, někteří však nikoliv. Počet hodin odpracovaných v náročnějších pracovních režimech je dle městského soudu navíc ovlivněn i tím, že si jednotliví řidiči podle zájmu mohou směny v těchto režimech měnit a pražským řidičům pracujícím v jednosměnném provozu se tato skutečnost nepromítá do výše jejich mzdy v porovnání s řidiči, kteří pracují ve vícesměnném provozu. Vyšší náročnost práce řidičů v Praze městský soud neshledal ani ve skutečnosti, že v Praze je více výměnišť, jelikož nepovažoval za podstatné, zda je vozidlo řidiči naloženo na jednom či více výměništích, neboť nakládka zásilek je určována nosností vozidla (navíc není pravidlem, že by řidiči vždy zajížděli ke každému výměništi, a zatímco v Olomouci musí řidiči na výměniště dojet z detašovaného pracoviště, výměniště v Praze se nacházejí v jednom areálu, kde řidiči také parkují). Náročnost práce dle městského soudu nezvyšuje ani potřeba uspořádání zásilek ve voze na kurzech s více zastávkami tak, aby toto uspořádání zajistilo plynulejší vykládku, neboť tuto činnost musí učinit i řidiči v Olomouci. V tomto směru naopak městský soud považoval za rozhodné, že byť se množství zastávek může (v některých případech) lišit, manipulace se zásilkami je determinována nosností vozidla, z čehož dovodil, že řidiči v Praze i v Olomouci manipulují se stejným množstvím zásilek (v podrobnostech lze opět odkázat na obsah rozsudku).
9. Ani dle městského soudu tak z provedených důkazů neplyne objektivně vyšší náročnost práce řidičů v Praze oproti práci řidičů v Olomouci, která by odůvodňovala vyšší mzdové ohodnocení. Při posuzování, zda je vyšší mzda řidičů v Praze oproti řidičům v Olomouci odůvodněná, není podle názoru městského soudu na místě hodnotit ani reálnou výši těchto mezd. Toto hledisko nezmiňuje zákonná úprava ani judikatura. Vyplacená mzda je dle městského soudu ohodnocením konkrétní práce zaměstnance a nikoliv toho, v jakém prostředí zaměstnanec žije a jaké jsou náklady na uspokojování jeho životních potřeb. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem, že uplatněný nárok je dán, a rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, konstatoval, že rozsudek městského soudu je věcně správný. Dovolání stěžovatele podle §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl, neboť nezjistil, že by rozsudek městského soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
11. V reakci na nesouhlas se závěry městského soudu o skutkovém stavu Nejvyšší soud upozornil, že tím stěžovatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten uvedený v §241a odst. 1 větě první o.s.ř., a taková otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. nezakládá. Následně rekapituloval skutková zjištění učiněná obecnými soudy a shrnul, že napadený rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má při posuzování, zda jde o (ne)rovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, okolnost, že se mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, v jednotlivých regionech liší. Jelikož šlo o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, dovodil Nejvyšší soud, že dovolání stěžovatele je podle §237 o.s.ř. přípustné. Následně však dospěl k závěru, že není opodstatněné.
12. Vzhledem k období, za které se vedlejší účastník doplatku mzdy domáhal, Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba věc posoudit podle zákoníku práce ve znění účinném do 24. 11. 2015, tj. předtím, než nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 298/2015 Sb. Poukázal na to, že právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod je jednou ze stěžejních ústavních zásad, a vyložil, že spravedlivé odměňování zaměstnance, jako jedna ze základních zásad pracovněprávních vztahů, vyjadřuje spolu s dalšími smysl a účel zákoníku práce [srov. §1a odst. 1 písm. c) zák. práce]. Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (§16 odst. 1 zák. práce). Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v §109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. §109 odst. 1 zák. práce). Mzda je v §109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnanci za práci. Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. §109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda (srov. §110 odst. 1 zák. práce). Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. §110 odst. 2 zák. práce). Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce (srov. §110 odst. 3 zák. práce). Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí (§110 odst. 4 zák. práce). Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (srov. §110 odst. 5 zák. práce).
13. Z právní úpravy obsažené v §110 zák. práce dle Nejvyššího soudu vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v §110 odst. 2 až odst. 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu §110 odst. 1 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Zákon přitom stanoví (viz §109 odst. 4 zák. práce) jako komparační hledisko nejen porovnání práce podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, ale požaduje též srovnání "obtížnosti pracovních podmínek", za kterých je jinak "stejná" práce vykonávána.
14. S názorem stěžovatele, který shledává důvody pro rozdílné odměňování zaměstnanců ve skutečnosti, že v jednotlivých regionech, v nichž působí, panují rozdíly v nákladech na uspokojování životních potřeb (zejména v cenách ubytování, dopravy, zboží a služeb), Nejvyšší soud vyslovil svůj nesouhlas. Uvedl, že zásada rovnosti v odměňování bývá řešena zpravidla mezi zaměstnanci jednoho zaměstnavatele, kteří pracují na stejném pracovišti, takže srovnání pracovních podmínek se omezuje na srovnání interních podmínek u zaměstnavatele, za nichž je práce vykonávána. V těchto případech je bez významu, jaké vnější podmínky (sociální, ekonomické apod.) panují v místě působení zaměstnavatele. Obecné soudy přitom posuzovaly naplnění zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u zaměstnavatele, který působí na celém území České republiky a jeho jednotlivá pracoviště se proto nacházejí v různých lokalitách s odlišnými sociálněekonomickými podmínkami.
15. Nejvyšší soud připustil, že sociálněekonomické podmínky dané lokality ovlivňují trh práce jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Konstatoval, že lokality (města a regiony) s vyšší mírou koncentrace státních orgánů, vědeckých, vzdělávacích, kulturních a dalších významných (státních i nestátních) institucí, s vyšší hustotou zabydlení (obvykle spojenou též s vyšší kupní sílou obyvatel) a počtem potenciálních zaměstnanců (včetně zaměstnanců s odbornou kvalifikací a vysokoškolským vzděláním), se vyznačují (mohou vyznačovat) rovněž vyššími cenami bydlení, dopravy, zboží a služeb. V důsledku uvedených skutečností jsou tyto lokality rovněž spojeny s vyšší koncentrací zaměstnavatelů (zejména zaměstnavatelů s celostátní působností, s přeshraničním dosahem, včetně nadnárodních korporací a zahraničních investorů), kteří mohou nabídnout lepší pracovní podmínky spočívající zejména ve vyšším mzdovém ohodnocení oproti regionům a obcím, kde tyto předpoklady nejsou (nemohou být) naplněny. Jinými slovy, skutečnost, že nabídka na trhu práce je v těchto městech (regionech) vyšší, má své logické dopady ve výši mzdy zaměstnanců, o něž zaměstnavatelé "bojují" nabídkou lepších pracovních podmínek, včetně mzdových, tj. ve vyšší obecné ceně (hodnotě) práce.
16. Dle Nejvyššího soudu však uvedené přesto neopodstatňuje závěr, že je zachována zásada rovného zacházení v odměňování zaměstnanců téhož zaměstnavatele, kteří vykonávají srovnatelnou práci v rozdílných regionech České republiky, i v případě, kdy jsou tito zaměstnanci odměňováni různou mzdou zaměstnavatelem stanovenou (určenou) nebo sjednanou s přihlédnutím k sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, ve kterém vykonávají práci. Přijetí tohoto závěru by znamenalo, že komparační kritérium spočívající ve srovnání "obtížnosti pracovních podmínek", za nichž je práce konána, zahrnuje jak podmínky vlastního pracoviště, tak i vnější podmínky (širší společenské a ekonomické prostředí), za nichž zaměstnavatel v daném regionu působí. Nelze ovšem přehlédnout, že zákon obsahuje vlastní definici toho, podle jakých hledisek má být "obtížnost pracovních podmínek" posuzována. Stanoví, že "pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí" (srov. §110 odst. 4 zák. práce). Jedná se přitom o taxativní výčet hledisek, která se týkají výhradně (interních) podmínek, za nichž je práce u zaměstnavatele vykonávána, jež přímo její výkon ovlivňují, podle nichž lze pro účely posouzení, zda se jedná o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, posuzovat "obtížnost pracovních podmínek" ve smyslu §110 odst. 2 zák. práce. S jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel působí a zaměstnanec pro něj vykonává práci, vlastní výkon práce neovlivňujících, zákonodárce nepočítá. Kdyby tak chtěl učinit, jistě by tento svůj úmysl v platné právní úpravě vyjádřil; z tohoto důvodu nelze dle Nejvyššího soudu připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec.
17. Nejvyšší soud proto uzavřel, že z hlediska zásady rovného odměňování podle §110 zák. práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu §110 odst. 2 zák. práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci.
II.
18. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neposkytly ochranu jeho základnímu právu vlastnit majetek garantovanému čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ani právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost chráněnému čl. 26 odst. 1 Listiny, zasáhly do práva zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci zaručeného čl. 28 Listiny a porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces definované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Na podkladě zjištěného skutkového stavu je dle stěžovatele namístě právní závěr o tom, že práce na pozici řidiče v tarifním stupni pět se v Praze oproti Olomouci vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, jakož i obtížnějšími pracovními podmínkami. Pokud se Nejvyšší soud s poukazem na nepřípustný dovolací důvod blíže nezabýval jednotlivými okolnostmi významnými pro posouzení, zda jde o nerovné odměňování, zasáhl podle stěžovatele do jeho práva na spravedlivý proces. K zásahu do tohoto práva mělo dojít také tím, že Nejvyšší soud učinil předmětem svého zkoumání jinou otázku hmotného práva, kterou stěžovatel vznesl v dovolání - předmětem řízení totiž stěžovatel učinil otázku výkladu pojmu "stejná mzda", a nikoli pojmu "stejná práce".
20. Stěžovatel je přesvědčen, že pojem stejné mzdy použitý v §110 odst. 1 zák. práce je třeba interpretovat jako mzdu reálnou a zohlednit nezbytné životní náklady zaměstnanců, neboť jedině takový výklad zohlední legitimní požadavek na spravedlivé a rovné odměňování. Aplikaci nominální mzdy považuje za iracionální, neboť narovnáním nominálních mezd v Olomouci a v Praze by vznikla situace, kdy by zaměstnanec v Olomouci pobíral reálně vyšší mzdu, než zaměstnanec v Praze, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady. Podle přesvědčení stěžovatele tak obecné soudy založily nerovnost v odměňování a zasáhly do práv zaměstnanců v Praze na spravedlivou odměnu.
21. Dále stěžovatel uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže adekvátně reagovat na nabídku a poptávku na trhu práce. Pokud má dle obecných soudů cena práce v Praze a Olomouci stejnou hodnotu, ocení takovou práci spíše způsobem odpovídajícím cenové hladině v Olomouci, což povede k tomu, že v Praze nebude konkurenceschopný. Bude-li mu znemožněno zohlednit vyšší životní náklady do nabídky reálné odměny, pracovní místa buď neobsadí vůbec anebo nekvalitním personálem, což sníží kvalitu poskytovaných služeb. Soudy tak podle názoru stěžovatele prostřednictvím napadených rozhodnutí fakticky zasáhly do hospodářské soutěže a omezily jeho právo podnikat a vlastnické právo. Závěrem pak stěžovatel uvádí, že zohledňování reálné mzdy není v členských státech Evropské unie ničím mimořádným.
22. Pro úplnost lze uvést, že na Ústavní soud se (aniž by k tomu byla vyzvána) obrátila také Hospodářská komora České republiky, která ve svém stanovisku shrnula aspekty, které by měl při svých úvahách vzít Ústavní soud v potaz. Výklad provedený Nejvyšším soudem považuje za nebezpečný ekonomicko-sociální experiment vedoucí k zásadnímu snížení životní úrovně všech občanů České republiky, zdražení zboží a služeb a k propadu české ekonomiky. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu dojde k potlačení mechanismu svobodného určování ceny práce na trhu. Stanovení povinnosti uplatňovat všude jednotnou mzdovou hladinu (nepřihlížet k regionálním rozdílům ceny práce) zasahuje do principů tržního hospodářství omezením svobody podnikatelů nakupovat práci za cenu, kterou si pro dané místo svobodně určí. Dojde také ke zhoršení mzdových a pracovních podmínek, k růstu nezaměstnanosti a k nerovnosti mezi zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci, ale čelícími různým životním nákladům. Výklad zvolený Nejvyšším soudem dle Hospodářské komory České republiky způsobí výrazné omezení rozvoje podnikatelské činnosti a založí zásadní nerovnost mezi lokálními podnikateli a podnikateli se širší působností, kteří budou diskriminováni.
III.
23. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
24. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
25. V průběhu řízení stěžovatel rozdíly ve mzdě konkrétního zaměstnance v Praze ve srovnání se zaměstnancem v Olomouci (pracujícím na stejné pozici se shodnou pracovní náplní) odůvodňoval zejména tím, že odráží vyšší náročnost práce. Svou argumentaci poté doplnil také o tvrzení, že rozdíl ve mzdách je dán nutností zohlednit reálnou výši mzdy a vyšší životní náklady zaměstnance v Praze oproti zaměstnanci v Olomouci. Zjištěný rozdíl ve mzdách dvou konkrétních zaměstnanců na totožné pracovní pozici tedy stěžovatel současně zdůvodňoval dvěma odlišnými způsoby. Pokud by však Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele spočívající v tom, že rozdíl mezd je u daných dvou zaměstnanců legitimizován vyšší náročností práce jednoho z nich, není zjevné, jakým způsobem pak ve mzdě těchto dvou zaměstnanců dochází ze strany stěžovatele k tvrzenému zohledňování rozdílných životních nákladů (a naopak). Stěžovatel totiž nijak nerozlišuje, jaká část rozdílu ve mzdě v rámci jeho systému odměňování pokrývá údajnou vyšší náročnost práce řidičů v tarifním stupni pět v Praze oproti řidičům v tarifním stupni pět v Olomouci a která část rozdílu ve mzdě má kompenzovat zvýšené životní náklady zaměstnanců v regionu Praha oproti zaměstnancům v regionu Olomouc.
26. Ústavní soud se proto zabýval nejprve námitkou stěžovatele, že řidiči v Praze a v Olomouci nemohou mít stejnou mzdu, neboť nekonají stejnou práci. Dle stěžovatele obecné soudy nesprávně právně posoudily otázku srovnatelnosti práce řidiče na pracovišti v Praze a v Olomouci - stěžovatel tvrdí, že na podkladě zjištěného skutkového stavu je na místě právní závěr o tom, že práce na pozici řidiče v tarifním stupni pět se v Praze oproti Olomouci vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, jakož i obtížnějšími pracovními podmínkami.
27. Názor stěžovatele, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že se s odkazem na údajně nepřípustný dovolací důvod nezabýval otázkou srovnatelnosti práce řidiče v Praze a v Olomouci, Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, proč se touto otázkou blíže nezabýval, když uvedl, že podstatou této dovolací námitky byl fakticky nesouhlas stěžovatele s tím, jaký závěr o skutkovém stavu městský soud na základě hodnocení důkazů učinil, jelikož stěžovatel budoval svůj vlastní (od soudů odlišný) právní závěr na základě skutkového závěru odlišného od obecných soudů,
a nastolená otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. založit nemohla.
28. Primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
29. Stěžovatel přitom svou argumentací napadal v prvé řadě hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v návaznosti na to rozporoval jimi učiněná skutková zjištění a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) namítal nesprávné právní posouzení otázky srovnatelnosti práce řidiče na obou pracovištích. Nejvyšší soud tedy nijak nepochybil, pakliže uzavřel, že námitky stěžovatele nesměřovaly primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, a stěžovatel tak vlastním hodnocením důkazů prosazoval jinou skutkovou konstrukci a domáhal se přezkumu právního závěru městského soudu procesně neregulérním způsobem.
30. Relevantní argumentaci, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilá zpochybnit provedené dokazování, skutková zjištění učiněná obecnými soudy, jakož i na ně navazující a řádně zdůvodněný právní závěr o tom, že práce řidiče v tarifním stupni pět je v Praze i v Olomouci "stejnou prací" dle §110 zák. práce, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatelem provedené shrnutí skutkových zjištění obecných soudů obsažené v bodě 11. ústavní stížnosti je třeba označit za zkreslující, jelikož některé zde uvedené věty jsou zjevně vytrženy z kontextu ostatních zjištění a údaje obsažené v tomto bodu tak neodpovídají celkovému odůvodnění napadených rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí (a jejich výše naznačené rekapitulace) je patrné, že obecné soudy ve věci provedly obsáhlé dokazování, zabývaly se okolnostmi podstatnými pro své rozhodnutí a jednotlivé důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odpovídajícím způsobem přitom ozřejmily, jakými úvahami se řídily a které skutečnosti vzaly za prokázané a proč, stejně jako uspokojivě vysvětlily i to, proč dospěly k právě takovým závěrům, které učinily v otázce právního posouzení naplnění pojmu "stejná práce". Vypořádaly se přitom i s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
31. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že Nejvyšší soud učinil předmětem svého zkoumání jinou otázku hmotného práva, než kterou stěžovatel vznesl v dovolání. Z rekapitulace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel považoval za rozhodné vyřešení otázky, zda "při posuzování nerovného zacházení při odměňování zaměstnanců za práci je na místě hodnotit reálnou výši poskytované mzdy a nikoliv pouze její nominální hodnotu", přičemž zdůraznil, že "reálná mzda" představuje "skutečnou mzdu" zaměstnanců po odečtení "nezbytných životních nákladů, jako např. ubytování, doprava, služby apod., které jsou, jak obecně známo, v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky". Jako otázku hmotného práva rozhodnou pro posouzení dovolání stěžovatele si pak Nejvyšší soud definoval to, "jaký význam má při posuzování, zda jde o (ne)rovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, okolnost, že se mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, v jednotlivých regionech liší", přičemž vycházel z toho, že obecné soudy v nynějším případě posuzovaly naplnění zásady rovného zacházení u zaměstnavatele, jehož jednotlivá pracoviště se nacházejí
v různých lokalitách s odlišnými sociálněekonomickými podmínkami.
32. Byť Nejvyšší soud uzavřel, že "z hlediska zásady rovného odměňování podle §110 zák. práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu §110 odst. 2 zák. práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci", nelze přistoupit na názor stěžovatele, že pochybil, zdůvodněný tím, že předmětem řízení měla být otázka výkladu pojmu "stejná mzda" a nikoli pojmu "stejná práce". Nejvyšší soud totiž současně uvedl, že závěr o zachování zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u téhož zaměstnavatele není v případě, kdy jsou odměňováni různou mzdou stanovenou nebo sjednanou s přihlédnutím k rozdílným sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, opodstatněný. Uvedené zdůvodnil tím, že přijetí takového závěru by znamenalo, že komparační kritérium "obtížnosti pracovních podmínek" by zahrnovalo jak podmínky vlastního pracoviště, tak i vnější podmínky (širší společenské a ekonomické prostředí), za nichž zaměstnavatel v daném regionu působí. Jak ovšem Nejvyšší soud také uvedl, zákoník práce však obsahuje vlastní definici toho, podle jakých hledisek má být "obtížnost pracovních podmínek" posuzována, přičemž se jedná o taxativní výčet hledisek týkajících se výhradně interních podmínek, za nichž je práce vykonávána a jež přímo její výkon ovlivňují, když s jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel působí a zaměstnanec pro něj práci vykonává, zákonodárce nepočítal.
33. Pokud jde tedy o v dovolání stěžovatelem předestřenou otázku nutnosti zkoumání rozdílu v odměňování ve vztahu k reálné, a nikoliv pouze nominální výši mzdy, Nejvyšší soud tuto otázku neopomenul, ale věnoval se ji v kontextu §110 zák. práce komplexním způsobem. Dovodil, že odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů nelze podřadit ani pod pracovní podmínky, kterými se rozumí pouze vnitřní podmínky na pracovišti, jakož i to, že v případě odměňování různou mzdou s přihlédnutím k rozdílným sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, nelze učinit závěr o zachování zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u téhož zaměstnavatele, což taktéž způsobem adekvátním posuzovanému případu zdůvodnil.
34. Také ústavní stížnost je (kromě argumentu vyšší náročnosti práce) vystavěna na námitce, že pojem stejné mzdy použitý v §110 odst. 1 zák. práce je třeba interpretovat jako mzdu reálnou, neboť jedině takový výklad zohlední legitimní požadavek na spravedlivé a rovné odměňování. Stěžovatel však kromě vlastního přesvědčení neuvádí nic z čeho by bylo možné dovodit, že úmyslem zákonodárce vtěleným do jednoznačně znějícího ustanovení §110 odst. 1 zák. práce, dle kterého "za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody" bylo, aby byl pojem "stejná mzda" chápán v širším sociálněekonomickém pohledu jako "stejná reálná mzda" (jinými slovy dle toho, do jaké míry je za ni zaměstnanec v daném místě a čase schopen uspokojit své potřeby), a nikoliv jako "stejná nominální mzda" (coby běžnější a jednodušší komparativní kritérium).
35. Dle důvodové zprávy k §110 zák. práce směrnice Rady ze dne 10. 2. 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (75/117/EHS), "ukládá členským státům přijmout do svých vnitrostátních právních systémů opatření, která umožní všem zaměstnancům domáhat se stejné odměny za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty. Proto se navrhuje stanovit v odstavci 1 uvedenou zásadu spolu s pravidly pro posuzování hodnoty prací uvedenými v odstavcích 2 až 5. Aplikace zásady stejné mzdy za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty je vztažena na všechny zaměstnance u jednoho zaměstnavatele. Zaměstnanec může požadovat za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejnou odměnu pouze v rámci svého zaměstnavatele." Právní úprava obsažená v §110 odst. 1 zák. práce jde tedy sice nad rámec původních závazků vyplývajících v této oblasti pro Českou republiku, nicméně "povinnost všech zaměstnavatelů bez rozdílu poskytovat zaměstnancům stejnou odměnu za stejnou práci a za práci stejné hodnoty stanoví jako univerzální princip určující utváření všech forem odměny za práci, nikoliv jako pouhý nástroj zajišťující rovné zacházení a zabraňující diskriminaci z důvodu pohlaví" (viz HŮRKA, P. a kol. Zákoník práce: komentář. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 270).
36. Smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi které patří (mimo jiné) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, spravedlivé odměňování zaměstnance, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace [srov. §1a odst. 1 písm. a), c), a e) zák. práce]. Dle §1a odst. 2 zák. práce pak zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Také dle §16 odst. 1 zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Ani od těchto základních zásad pracovněprávní vztahů přitom při výkladu §110 odst. 1 zák. práce nelze odhlížet. Poukazuje-li stěžovatel na to, že otázkou výkladu provedeného Nejvyšším soudem neměl být pojem "stejná práce", ale pojem "stejná mzda", lze uvést, že mzda je v §109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnanci za práci, které se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. §109 odst. 4 zák. práce); což jsou v zásadě shodná kritéria, dle kterých se podle §110 odst. 2 zák. práce posuzuje také to, zda jde o stejnou práci.
37. Jak uvedl již Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, současná zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná. Dle §110 odst. 1 zák. práce přísluší za stejnou práci všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dle §110 odst. 2 zák. práce se stejnou prací rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, přičemž od shodných kritérií se dle §109 odst. 4 zák. práce odvíjí také výše poskytované mzdy. Odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů či rozdílná výše nezbytných životních nákladů přitom dle zákonné úpravy nejsou zařazeny pod kritéria sloužící ke srovnávání "stejné práce" dvou zaměstnanců či "stejné mzdy" dvou zaměstnanců, když nejen že nejsou mezi kritérii výslovně zmíněny, ale nelze je podřadit ani pod kritérium pracovních podmínek, neboť ty se dle výčtu obsaženého v §110 odst. 4 zák. práce týkají interních podmínek, za nichž je práce vykonávána (tj. obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a rizikovosti pracovního prostředí).
38. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že při výkladu §110 zák. práce měly obecné soudy zohlednit také konkrétní socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady v jednotlivých regionech České republiky, neuvádí, jakým způsobem by toto zohledňování mělo probíhat (resp. jakým způsobem k němu coby zaměstnavatel s celostátní působností přistupuje) a nijak nepřibližuje, které všechny konkrétní okolnosti a jakým způsobem má v tomto směru mzda reflektovat (aby to bylo pro zaměstnance odvádějící totožnou práci pro zaměstnavatele působícího ve více regionech skutečně spravedlivé a vzájemně snadno porovnatelné, a aby tak bylo respektováno základní východisko rovného zacházení se všemi zaměstnanci).
39. Dle stěžovatele je "aplikace nominální mzdy iracionální, když ve výsledku zakládá mezi zaměstnanci v různých regionech nerovnost". V této souvislosti lze však poukázat na širší okolnosti případu, který byl obecnými soudy posuzován. Mezi účastníky nebylo sporné, že mzda zaměstnanců v Praze byla na dané pracovní pozici vyšší než mzda zaměstnanců v Olomouci. Současně však také mzda zaměstnance v Olomouci byla shodná se mzdou zaměstnance na stejné pracovní pozici v Brně (což dle obvodním soudem provedené rekapitulace dokazování vyplývá ze mzdových výměrů a vyjádření jednoho ze zaměstnanců, kterému byla po přechodu z Prahy do Brna snížena mzda na úroveň zaměstnanců v Olomouci, jakož i z "tabulky rozdílů mzdy pro Prahu a Brno", dle které jsou rozdíly ve mzdě shodné s tvrzenými rozdíly ve mzdě mezi Prahou a Olomoucí). Dle rozsudku obvodního soudu nebylo mezi účastníky sporu o tom, že "řidiči v tarifním stupni pět v Praze měli vyšší mzdu než řidiči pracující mimo Prahu" (viz s. 3 rozsudku). Z rekapitulace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu (viz s. 5 rozsudku) pak vyplývá, že řidiči zařazení v tarifním stupni pět byli "v Praze odměňování vyššími částkami než řidiči mimo Prahu (než v dalších 7 SPU)", a dle vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání se stěžovatel "dopouští nerovného a nespravedlivého odměňování zaměstnanců za stejnou práci na všech pracovištích mimo Prahu, zohledňuje-li úroveň reálných mezd jen u zaměstnanců v Praze". Taktéž argumentace stěžovatele v průběhu řízení před obecnými soudy (a ostatně i v ústavní stížnosti) kromě tvrzené vyšší náročnosti práce na dané pozici v Praze spočívala právě v tom, že nezbytné životní náklady "jsou, jak obecně známo, v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky".
40. Jestliže stěžovatel do nastavení mezd nijak nepromítá (nebo to alespoň v rámci řízení netvrdil) skutečnost, že socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady se určitým způsobem liší i mezi jinými regiony v České republice (resp. i mezi dalšími sběrnými přepravními uzly), nemůže jeho argumentace založená na nutnosti zohledňování reálné výše mezd obstát (byť je třeba bez provedení dalšího dokazování při takovémto zobecnění připustit, že při srovnání jiných sběrných přepravních uzlů by práce řidičů ve stejném tarifním stupni nemusela vykazovat stejnou náročnost a rozdíl ve mzdě by tak bylo možné zdůvodnit právě tím, že se nejedná o stejnou práci).
41. Jinými slovy, přestože se stěžovatel zjištěné rozdíly ve mzdách zaměstnanců na stejné pracovní pozici vykonávajících práci stejné náročnosti snaží zdůvodnit určitými objektivními nerovnostmi spojenými s vnějšími okolnostmi (rozdíly v nezbytných životních nákladech), nečiní tak důsledně. Jen stěží lze přitom učinit závěr, že nezbytné životní náklady jsou výrazně vyšší pouze "v Praze a přilehlém okolí", zatímco mimo Prahu jsou homogenní veličinou. Ani při porovnání Brna a Olomouce se např. náklady na pořízení bydlení zcela shodovat nebudou a mezi jinými krajskými městy bude tento rozdíly ještě podstatně výraznější.
42. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nárok vedlejšího účastníka uplatněný žalobou je po právu, protože zásada rovného zacházení při stanovení jeho mzdy nebyla dodržena, neboť stěžovatel neprokázal, že by práce v Praze oproti práci na shodné pracovní pozici v Olomouci byla náročnější (nebyla stejná) a současně vzhledem k zákonné úpravě nebylo možné přisvědčit jeho argumentaci, že rozdílná nominální výše mzdy konkrétního zaměstnance je zdůvodnitelná rozdílem v reálné výši mezd, přičemž své závěry opřely o přiléhavou a srozumitelnou argumentaci, Ústavní soud to považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo. Jelikož z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí i výklad právní úpravy provedený obecnými soudy v daném konkrétním případě označit za ústavně konformní, jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
43. Na základě výše uvedeného pak nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny), když stěžovatel navíc v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje, jakým způsobem by právě k těmto zásahům mělo dojít. Domáhal-li se stěžovatel vyslovení toho, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), je třeba poukázat na to, že dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelům však nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, jelikož podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není. Zásah do tohoto práva tak byl v případě stěžovatele pojmově vyloučen.
44. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozlišování výše mezd zaměstnanců v závislosti na regionu (zohlednění reálné mzdy) není ve státech Evropské unie ničím mimořádným. Poukazuje-li na to, že "v Německu tak mají odlišnou výši minimální mzdy pro spolkové země patřící do západního Německa, pro Berlín a pro spolkové země v rámci bývalého východního Německa", nejde o poznámku, která by jeho argumentaci podporovala, neboť ani výše základní minimální mzdy se v České republice mezi jednotlivými regiony nijak neliší, přičemž nejde o skutečnost, která by byla jakkoliv zpochybňována. Sama skutečnost, že v některých evropských zemích k rozdílnému odměňování odrážejícímu regionální rozdíly dochází (na kterou bez citace konkrétních pramenů poukazuje ve svém vyjádření především Hospodářská komora České republiky), nikterak nereflektuje případné rozdílnosti národních právních úprav (zda se zásada "za stejnou práci stejnou odměnu" vztahuje jen k odměnám mužů a žen nebo všech zaměstnanců, zda pro všechny zaměstnance vyplývá přímo ze zákona nebo byla dovozena judikaturou, zda je možnost rozdílného odměňování v závislosti na místě výkonu práce přímo zakotvena v zákoně, atd.), úpravu pracovněprávních vztahů kolektivními smlouvami a především výslovnou zákonnou úpravu obsaženou v §110 zákoníku práce.
45. Ústavní soud si je samozřejmě vědom náhledu na věc ze strany podnikatelských subjektů i situace na trhu práce, na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazuje, nicméně reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony (a rozdíly v reálné výši mezd) je v prvé řadě úkolem zákonodárce, a nikoliv úkolem obecných soudů či Ústavního soudu, kterému nepřísluší plnit funkci pozitivního zákonodárce a právní úpravu dotvářet či vykládat způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje (jakkoliv rozumnými úmysly by zde mohl být veden). Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.
46. Protože Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu