ECLI:CZ:US:2021:1.US.2824.20.1
sp. zn. I. ÚS 2824/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace Železná Opona, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Lopatou, advokátem, sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 24 Cdo 1355/2020-165 ze dne 24. 6. 2020, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 357/2019-148 ze dne 22. 1. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 4 C 116/2019-129 ze dne 23. 10. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 10. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou určení, že je vlastníkem vodního vrtu (studny) označené kódem SV1, nacházejícím se na pozemku parc. č. 418/2 (ostatní plocha) o výměře 6 141 m2 v k. ú. Újezd pod Přimdou, obec Přimda, okres Tachov, zapsaném na LV č. 82 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Tachov (dále jen "Pozemek"). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově bylo o žalobě stěžovatelky rozhodnuto tak, že se zamítá. K následně podanému odvolání Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se neztotožňuje se závěry výše uvedených soudů, které se týkají určitosti a srozumitelnosti Hospodářské smlouvy č. 5/89 z 1. 4. 1989 (dále jen "hospodářská smlouva") v části vztahující se k převodu hospodaření se zdrojem vody (vrtem SV1) z ONV Chomutov - obor školství na MNV Přimda. Podle názoru stěžovatelky z provedených důkazů vyplývá, že uzavřená hospodářská smlouva je v části převodu správy hospodaření s vodním vrtem absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 a §41 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném k datu uzavření hospodářské smlouvy.
Stěžovatelka má za to, že na základě hospodářské smlouvy nebyla převedena správa národního majetku ve vztahu k vrtu SV1 na Místní národní výbor Přimda, tudíž se tento vrt nestal na základě následně vydané legislativy vlastnictvím města Přimda a musel tedy být na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví z roku 2002 blíže označené, jakožto důkaz v rámci řízení před soudem I. stupně, převeden do vlastnictví stěžovatelky. Podle stěžovatelky došlo shora uvedeným postupem obecných soudů k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, případně zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv vykonávat dohled nad rozhodovací činností soustavy soudů a být tedy další odvolací instancí. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či porušením základního práva nebo svobody. V posuzované věci nelze aplikovat žádný z uvedených závěrů.
Ústavní soud je toho názoru, že s argumentací stěžovatelky se ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy, přičemž ty uvedly logické důvody, pro které považují hospodářskou smlouvu č. 5/89 ze dne 20. 3. 1989 za platnou. Ústavní soud je tak stěžovatelkou stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. Navíc, nalézací soud nad nezbytně nutný rámec odůvodnění učinil závěr, že i v případě, kdy by nedošlo k nabytí vlastnického práva žalované na základě zákona č. 172/1991 Sb., došlo by k nabytí vlastnického práva vydržením, a to nejpozději v roce 2001. Žalovaná by tedy nabyla vlastnické právo k vodnímu vrtu před uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví z roku 2002 mezi ČR - Ministerstvem financí a stěžovatelkou. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu