ECLI:CZ:US:2021:1.US.2851.21.1
sp. zn. I. ÚS 2851/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Drahoše a stěžovatelky Blanky Drahošové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 3322/2020-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020 č. j. 15 Co 516/2019-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2019 č. j. 28 C 169/2018-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady škody způsobené při výkonu státní moci, jež měla dosahovat částky 971 270,97 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odvozovali od nuceného omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 1. 2002 do 30. 11. 2005. Omezení stěžovatelů bylo způsobeno regulací nájemného v domě se šesti byty. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 19. 11. 2014 č. j. 21 C 288/2005-274 žalobu zamítl. K podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 7. 2015 č. j. 30 Co 107/2015-310 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, č. j. 26 Cdo 405/2016-336 odmítnuto. Ústavní stížnost ve věci nebyla podána.
Následně Evropský soud pro lidská práva dospěl v jiných věcech k závěru, že české soudní orgány ve věcech regulace nájemného porušovaly základní práva vlastníků z důvodu nedostatečné kompenzace podle čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě (viz. rozhodnutí Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. 2. 2017, stížnost č. 25784/09 a 36002/09 a Heldenburgovi proti České republice ze dne 9. 2. 2017, stížnost č. 65546/09).
S ohledem na shora uvedená rozhodnutí ESLP ve věci náhrady za omezení vlastnického práva, podali stěžovatelé návrh na zahájení řízení na zaplacení částky 2 035 344,89 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 1. 2002 do 30. 11. 2005 v důsledku regulace nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu na náhradu škody zamítl. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatelé namítají, že v jejich prvé věci rozhodovaly obecné soudy v rozporu s mezinárodními závazky, jak stvrdil v obdobných případech ESLP, a jejich rozhodovací činnost byla provázena libovůlí, nejen z hlediska věcného nazírání na podstatu sporu, ale také z hlediska délky rozhodovací činnosti (obecné soudy v prvotním sporu rozhodovaly 11 let). V souzené věci se nejedná o náhradu škody za regulované nájemné, nýbrž o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu. Za situace, kdy judikatura ESLP v roce 2017 shledala, že české soudní orgány porušovaly základní práva vlastníků z důvodu nedostatečné kompenzace, nelze dojít k závěru, že by se stěžovatelům rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2016 dostalo spravedlnosti. S ohledem na tehdejší judikaturu obecných soudů a soudu ústavního, nelze po stěžovatelích spravedlivě požadovat podání neúčinných procesních prostředků - ústavní stížnosti.
Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Tím je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Ve své podstatě se vytvořily dvě skupiny občanů, a to těch, kteří se řídili důvěrou v rozhodnutí soudů, což je příklad stěžovatelů, kteří nevyužili nadnárodního opravného prostředku tzv. stížnosti u ESLP a těch, kteří rozhodování vnitrostátních soudů při ustálené judikatuře nepřijali s důvěrou a dobrodiní stížnosti u ESLP využili. V důsledku toho se jim dostalo spravedlnosti - na rozdíl od stěžovatelů. Obecné soudy se v projednávané věci omezily na standardní a formalistický výklad základních předpokladů odpovědnosti státu, přičemž neústavně zúžily pojem nesprávného úředního postupu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Namítají-li stěžovatelé, že se cítí být mimo jiné poškozeni i délkou soudního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 288/2005, nutno uvést, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se v průběhu soudního řízení proti jeho délce jakkoli bránili a využili k tomu určených procesních nástrojů.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se námitkou stěžovatelů týkající se nesprávného úředního postupu obecných soudů zevrubně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, co je považováno z hlediska zákonné úpravy za nesprávný úřední postup, přičemž na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. I přesto, že ESLP shledal posléze rozhodovací praxi českých soudů v oblasti regulace nájemného za rozpornou s čl. 1 Dodatkového protokolu, na zákonnosti dříve přijatých rozhodnutí obecných soudů to ničeho nemění. Je tomu tak mimo jiné proto, že bez věcného projednání případu není zřejmé, že by soud žalobě stěžovatelů skutečně vyhověl. Pokud stěžovatelé nedosáhli zrušení dříve vydaných rozhodnutí, není vyloučeno, že by obecné soudy s ohledem na konkrétní okolnosti případu zamítly žalobu z jiného důvodu. Těžko lze jejich rozhodnutí v tomto směru jakkoliv předjímat. To zvláště za situace, kdy obecné soudy neměly možnost se ve svých rozhodnutích vypořádat s právním názorem ESLP.
V případě, že by změna judikatury představovala nesprávný úřední postup ve všech předchozích věcech, které nejsou souladné s nově přijatou judikaturou, znamenalo by to zásah do právní jistoty účastníků. Ti by ve své podstatě se svým případem nikdy neskončili, neboť by čekali, zda nedojde ke změně judikatury, aby se svého žalobního nároku mohli opětovně domáhat, nicméně z jiného právního titulu. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlédnout, že by stěžovateli zvolený výklad představoval jistou překážku vývoje judikatury. Je tomu tak proto, že vyšší soudy by v souvislosti se změnou judikatury zvažovaly i dopad změny na již pravomocně skončené případy, což nelze považovat za žádoucí. Za přiléhavý tak považuje Ústavní soud závěr Nejvyšší soudu, podle něhož nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu