ECLI:CZ:US:2021:1.US.288.21.1
sp. zn. I. ÚS 288/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrobazar s. r. o., se sídlem v Ostravě, Ludvíkova 1351/16, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 828/2019-393 ze dne 26. 11. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti ELEKTROWIN a. s., se sídlem v Praze 4, Michelská 300/60, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 9/2014 domáhala proti vedlejší účastnici neúspěšně zaplacení částky 22 208 878 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého zisku v důsledku zneužití dominantního postavení na trhu. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 3 Cmo 235/2017-326 ze dne 17. 7. 2018 zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. i související návrh na položení formulovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") a potvrdil zamítavý prvostupňový rozsudek. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť na vznesených právních otázkách podle něj právní posouzení odvolacího soudu nezáviselo.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
4. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), podle něhož "má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak", současně neuvedla, od kterého svého řešení by se měl dovolací soud podle jejího mínění odchýlit (neoznačila žádné jeho rozhodnutí), čímž nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání řádně. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu podle něj na předložených otázkách výkladu unijního práva nezávisí, i v tomto ohledu se stěžovatelka míjí s požadavky řádného (úspěšného) vymezení přípustnosti dovolání.
5. I přes uvedené nedostatky dovolání se Nejvyšší soud obsahu rozhodnutí odvolacího soudu věnoval a poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 23 Cdo 5730/2015 ze dne 1. 6. 2016, v němž se již hodnocením jednání vedlejší účastnice a výkladem ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, v řízení vedeném mezi týmiž účastníky řízení na obdobném skutkovém základě zabýval a s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě. Ani tehdy nedal Nejvyšší soud (totožným) stěžovatelčiným námitkám za pravdu (podobně viz i usnesení sp. zn. 23 Cdo 5531/2015 ze dne 29. 7. 2015). Stejný osud jako nynější ústavní stížnost sdílela i dřívější podání stěžovatelky k Ústavnímu soudu v obdobných věcech (usnesení sp. zn. III. ÚS 2577/16 ze dne 23. 8. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 3374/16 ze dne 30. 3. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Argumentační novinkou stěžovatelky v posuzovaném řízení je jen požadavek na položení předběžných otázek SDEU, čemuž se Nejvyšší soud také pečlivě zabýval. Na stěžovatelkou formulovaných otázkách podle něj posouzení odvolacího soudu nezávisí (proto také nemohla být založena přípustnost dovolání), a navíc stěžovatelka požaduje po SDEU rozhodnutí, které mu nepřísluší, nežádá-li o výklad unijního práva, nýbrž o posouzení souladnosti vnitrostátní úpravy s právem unijním. Zjevně tedy neobstojí tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud odmítl předběžné otázky SDEU položit s odkazem na nepřípustnost dovolání a učinil tak přepjatě formalisticky.
7. Stěžovatelka přípustnost svého dovolání stavěla na nerespektování judikatury SDEU, resp. unijního práva, což podle ní s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2522/19 ze dne 10. 12. 2020 možné je. Přehlíží však, že primární premisou přípustnosti dovolací otázky je, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. V případě stěžovatelky ovšem Nejvyšší soud dospěl k odůvodněnému závěru, že tomu tak není. Skutečnost, že i odvolací soud argumentačně vypořádal návrhy stěžovatelky na položení předběžných otázek, jejich relevanci pro právní posouzení merita věci nezakládá. Porušení povinnosti položit předběžnou otázku SDEU je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, jak Ústavní soud vyložil např. ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 2522/19. V případě stěžovatelky však obecným soudům podle jejich odůvodněného závěru unijní právo takovou povinnost neukládá. Logikou stěžovatelky by byly obecné soudy povinovány položit SDEU předběžnou otázku, kdykoli si účastník řízení vzpomene, taková povinnost však z unijního práva neplyne. K porušení práva na soudní ochranu z důvodu nepoložení předběžné otázky SDEU proto v případě stěžovatelky nedošlo.
8. Stejně jako dříve, i nyní stěžovatelka Ústavnímu soudu opakuje námitky, předestřené již obecným soudům, dokládající nesprávné posouzení věci z jejich strany, kterým se však obecné soudy dostatečným způsobem věnovaly a svá rozhodnutí odůvodnily. Na základě vlastního právního náhledu na věc se stěžovatelka pouze dožaduje jiného výsledku řízení, což při dodržení pravidel spravedlivého procesu (o němž ve věci není relevantního důvodu pochybovat) není v moci Ústavního soudu jako garanta ochrany ústavnosti.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu