ECLI:CZ:US:2021:1.US.289.21.1
sp. zn. I. ÚS 289/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti T. F., zastoupeného Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 103/2020-3781 ze dne 1. 12. 2020 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 57 T 5/2020-3743 ze dne 6. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením předseda senátu 57 T Městského soudu v Praze podle §37a odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") vyloučil zvoleného obhájce, advokáta Tomáše Sokola, se sídlem Sokolská 1788/60, 120 00 Praha 2, z obhajování stěžovatele v trestní věci vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 57 T 5/2020. Týmž usnesením bylo rozhodnuto rovněž o vyloučení téhož obhájce z obhajoby spoluobviněného v téže trestní věci. Následnou stížnost obhájce stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní soud se nezabýval stížnostní argumentací vyvracející důvody, pro které městský soud rozhodl o vyloučení obhájce. Stěžovatel navíc pokládá rozhodnutí vrchního soudu za překvapivé, neboť zamítl stížnost ze zcela jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně. Prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel vytkl chybnou argumentaci a uvedl, proč jeho nosné důvody neobstojí. Tuto svoji argumentaci stěžovatel podpořil odkazy na judikaturu Ústavního soudu a v ústavní stížnosti ji dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ke kolizi zájmů spoluobžalovaných zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývajícím použitím §37a odst. 2 tr. ř. již vyjádřil v celé řadě rozhodnutí, např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/04 ze dne 27. 9. 2005 či v nálezu sp. zn. II. ÚS 863/16 ze dne 10. 8. 2016 (N 152/82 SbNU 415), na který stěžovatel též odkazuje. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že právo na volbu obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním. Zvoleného obhájce je možno vyloučit, avšak s ohledem na mimořádně významný zásah do práva na obhajobu je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a podmíněno existencí zákonem stanovených důvodů.
Ústavní soud neshledal, že by soudy v nyní napadených rozhodnutích výše nastíněné požadavky nerespektovaly, anebo že by se dopustily excesu či jiného ústavně významného pochybení. Předseda senátu městského soudu srozumitelně, logicky a zcela konkrétně vyložil, v čem spatřuje naplnění předpokladů předvídaných ustanovením §37a odst. 2 tr. ř. Vyšel přitom z blíže specifikovaných výpovědí obou obžalovaných, na nichž ukázal, že se stěžovatel i spoluobviněný v poměrně zásadních bodech svých tvrzení, která již zazněla při hlavním líčení, rozcházejí takovým způsobem, že to může mít nemalý dopad na posouzení jejich trestní odpovědnosti, neboť předmětné výpovědi mají fakticky inkriminující charakter (zejména body 6 a 7 napadeného usnesení předsedy senátu městského soudu). Z jeho odůvodnění je také patrné, že kolize zájmů stěžovatele a spoluobviněného již měla nastat, tedy nejde o stav, kdy tento střet teprve hrozí.
Napadené rozhodnutí předsedy senátu soudu prvního stupně tak nepředstavuje projev ústavně zapovězené libovůle. Stěžovatel jeho úvahy rozporuje, maje za to, že ve skutečnosti tu žádný významný rozpor neexistuje. Podle Ústavního soudu se však věcný přezkum této otázky ocitá mimo přezkumný rámec v řízení o ústavní stížnosti. Jedině trestní soud je zde oprávněn provádět a hodnotit důkazy a na základě jejich hodnocení usuzovat na existenci či absenci důvodů pro vyloučení obhájce dle vzpomínaného ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. (viz body 18 a 24 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1231/18 ze dne 30. 8. 2018).
Co se týče výhrad směřujících proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, ani jim Ústavní soud nepřisvědčil. Rozhodnutí stížnostního soudu je sice stručné, z jeho obsahu je ovšem zřejmé, že se ztotožnil s posouzením situace soudem prvního stupně. Zmínky vrchního soudu o možném narušení účelu koluzní vazby v důsledku "sjednocené" obhajoby obou obviněných týmž obhájcem ve vazbě na zjištění možného pokusu stěžovatele ovlivnit výpověď spoluobviněného formou tzv. motáku byly zjevně učiněny nad rámec souhlasu se závěry předsedy senátu soudu prvního stupně a k jejich dokreslení. Nepředstavují proto samostatný či nový důvod, na jehož základě by byl stížnostní soud založil své rozhodnutí.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci s ohledem na její naléhavost (§39 téhož zákona) Ústavní soud vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu