ECLI:CZ:US:2021:1.US.2890.21.1
sp. zn. I. ÚS 2890/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Janou Felixovou, advokátkou, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 2. 2021 č. j. 7 Nc 99/2020-81 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021 č. j. 100 Co 105/2021-210, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově jako účastníků řízení a E. K., jako vedlejší účastnice řízení a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Benešově rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ve věci nezl. J. K., J. K. a E. K., tak, že je výrokem I. všechny svěřil do střídavé péče obou rodičů. Dále stěžovateli uložil s účinností od 1. 2. 2021 přispívat na výživu nezletilého J. částkou 7 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilého J. částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé E. částkou 5 000 Kč měsíčně, a to k rukám matky. Té byla uložena povinnost přispívat k rukám stěžovatele na výživu nezletilého J. částkou 1 000 Kč měsíčně, nezletilého J. částkou 500 Kč měsíčně a nezletilé E. 500 Kč měsíčně.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že nezletilého J. svěřil do výlučné péče matky a stran výživného uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého J. od 1. 3. 2020 částkou 9 000 Kč měsíčně (od 1. 11. 2020 částkou 7 000 Kč), na nezletilého J. resp. i nezletilou E. částkou 7 000 Kč (od 1. 11. 2020 částkou 5 000 Kč). Matce pak uložil přispívat k rukám otce na výživu nezletilého J. částkou 1 500 Kč a na nezletilého J. a nezletilou E. 1 000 Kč na každého z nich. Na rozdíl od nalézacího soudu rozhodl krajský soud jak v případě stěžovatele, tak i vedlejší účastnice o dlužném výživném. Dále upravil rozsah styku stěžovatele s nezletilými.
Stěžovatel je toho názoru, že nalézací soud vyšel pro účely stanovení výživného na nezletilé děti z chybného zjištění, že dosahuje příjmu okolo 50 000 Kč čistého měsíčně a dále má příjem z nájmu polí cca 10 000 Kč měsíčně. Toto zjištění však podle stěžovatele není správné, když nemá oporu v potvrzení zaměstnavatele o příjmu stěžovatele. Za období únor 2020 až červenec 2020 činil průměrný čistý příjem stěžovatele 41 327 Kč, za měsíc srpen a září pak jen 38 052 Kč. Nalézací soud rovněž nezohlednil, že v souvislosti se střídavou péčí poklesly příjmy stěžovatele za období leden a únor 2021, kdy stěžovatel pobíral toliko 34 943 Kč, resp. 32 194 Kč měsíčně. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal svoji majetkovou situaci, kdy sice je společníkem ve společnosti X, a to s obchodním podílem o velikosti 50%, nicméně společnost je zadlužená a její zisk za rok 2019 činil pouze 74 000 Kč. Soud prvního stupně rovněž nepřihlédl k vyživovací povinnosti k jeho další nezletilé dceři z předchozího vztahu ve výši 5 000 Kč a výdajům spojených s bydlením.
V případě matky soud naopak nezohlednil, že pracuje pouze na poloviční úvazek a nevyužívá tak celého svého potencionálu, zvláště pak v době, kdy jsou děti v péči stěžovatele. Nalézací soud nevyzval matku k doložení jejích aktuálních příjmů ze zaměstnání a rovněž nepožadoval výpis z jejího účtu - na rozdíl od stěžovatele. Stejně tak se soud nezabýval tím, z čeho pořídila vedlejší účastnice auto, ledničku, pračku a sušičku. Soud rovněž nepřihlédl k odměnám, které matka pobírala jako zdravotní sestra během epidemie Covid 19.
Soud podle stěžovatele aplikuje na stanovení výživného každého z rodičů rozdílný přístup. Zatímco v případě stěžovatele činí výživné na 3 nezletilé děti 17 000 Kč, tj. 34% z jeho čistého příjmu, u vedlejší účastnice činí výživné v částce celkem 2 000 Kč pouhých 10% z jejího příjmu 20 000 Kč. Přesto, že stěžovatel předložil odvolacímu soudu veškeré doklady prokazující výši jeho příjmu, ten stěžovateli neuvěřil a k prokázanému příjmu připočítal dalších 25 000 Kč, což činí skutkové závěry nepřezkoumatelnými. Přístup odvolacího soudu k oběma účastníkům řízení považuje stěžovatel za nerovný, neboť v případě vedlejší účastnice vyžadoval soud toliko potvrzení zaměstnavatele o jejích příjmech. Příjmy otce jsou ze strany soudu pouhou spekulací. Řízení jako celek považuje stěžovatel za nespravedlivé. To zvláště pak za situace, kdy odvolací soud v rámci ústního jednání vůbec neřešil problematiku dluhu na výživném a poprvé ji zmínil až při vyhlášení rozsudku.
Dne 4. 11. 2021 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, jehož součástí byl též protokol z jednání ze dne 16. 6. 2021 a ze dne 21. 6. 2021. Z posléze uvedeného pak vyplývá, že se stěžovatel dotazoval během jednání dne 21. 6. 2021, zda se soud seznámil s jeho přípisem ze dne 18. 6. 2021. Ze sdělení senátu vyplynulo, že se s ním soud neseznámil. Z protokolu vyplývá, že soud během jednání nijak neřešil otázku dlužného výživného. Stěžovatel tak neměl možnost na změnu stanoviska soudu reagovat, označovat důkazy, aby prokázal, že mu dluh na výživném nevznikl.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a s dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové a právní závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Dle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatele jeho nesouhlas s výší stanoveného výživného, a to, ať již řádného nebo dlužného. Z ústavněprávního hlediska je přitom rozhodné, jak shora uvedeno, především to, jakým způsobem se nalézací, resp. odvolací soud s výší stanoveného výživného vypořádal. Z odůvodnění obou rozhodnutí je přitom zřejmé, že jak nalézací, tak i odvolací soud neuvěřil stěžovateli jím deklarovanou výši příjmů. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že tento považoval pro účely výpočtu výše výživného výši stěžovatelova příjmu ve výši 70 000 až 75 000 Kč. Odvolací soud přitom nerozporuje stěžovatelem formálně deklarovanou výši příjmu. Nicméně uvádí přesvědčivé okolnosti svědčící o jeho vyšším příjmu faktickém. Krajský soud poukázal na výdaje stěžovatele na běžné potřeby svých dětí, které ve sledovaném období neprocházely jeho účtem (v podrobnostech lze odkázat na odst. 22 napadeného rozsudku). Za přiléhavé pak považuje Ústavní soud též závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel nemá výdaje na provoz automobilu vyjma pojištění, nehradí jeho opravy, pohonné hmoty a stejně tak nemá náklady na telefon či telefonní poplatky - platby tohoto druhu podle zjištění soudu účtem otce neprocházejí.
Samostatný odstavec pak věnoval odvolací soud postavení stěžovatele ve společnosti, jejímž je 50% společníkem. Jedná se o společnost, která dosahuje obratu 95 mil. za rok a jejíž účetní (matka stěžovatele), pobírá vyšší příjem, než jeden ze společníků (stěžovatel). Výše nerozděleného zisku společnosti za poslední dva roky přitom činí 6 mil. Kč.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nezjišťoval bližší majetkové poměry vedlejší účastnice, nutno uvést, že tato pracuje v zaměstnaneckém poměru jako zdravotní sestra a ve stěžovatelem předloženém protokolu z jednání je pak logicky vysvětleno, z čeho si vedlejší účastnice pořídila automobil, pračku, sušičku a ledničku (úspory, půjčka a tzv. covidové odměny). Nelze tedy uzavřít, že by se odvolací soud majetkovými poměry vedlejší účastnice nezabýval.
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že krajský soud podle protokolu ze dne 16. 6. 2021 při seznamování účastníků řízení se svým předběžným názorem na věc, nedal účastníkům najevo, že zvažuje rozhodnout též o dlužném výživném. Tuto skutečnost je třeba odvolacímu soudu vytknout, nicméně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředložil natolik zásadní argumenty, které by mohly jeho právní postavení stran dlužného výživného zvrátit. Obdobné pak platí i k námitce, že se odvolací soud nestihl seznámit s jeho přípisem ze dne 18. 6. 2021, který ostatně představuje část ústavní stížnosti.
Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud se ve věci zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil.
Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu