ECLI:CZ:US:2021:1.US.2915.21.1
sp. zn. I. ÚS 2915/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018 č. j. 11 Af 7/2015-159 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2021 č. j. 3 Afs 40/2018-68; za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily principy právního státu a její vybraná základní práva (konkrétně pak cituje čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka je obchodní společností působící ve finančním sektoru (poskytuje půjčky zejména drobným spotřebitelům). Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně) prováděl u stěžovatelky od roku 2009 kontrolu týkající se plateb daně z příjmů, silniční daně a daně z přidané hodnoty za roky 2006 a 2007. Dne 20. 12. 2013 v návaznosti na výsledky této kontroly vydal správce daně platový výměr, který předepsal stěžovatelce k zaplacení (doplatek) daně z příjmů právnických osob ve výši přesahující 43 milionů Kč a spolu s tím ji stanovil penále téměř 9 milionů Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství (dále jen jako "žalovaný") zamítlo. Stěžovatelka podala proti správním rozhodnutím žalobu, které nejprve v části týkající se penále Městský soud v Praze vyhověl, daný rozsudek byl ale zrušen k odvolání žalovaného Nejvyšším správním soudem. Druhý (napadený) rozsudek městského soudu již žalobu stěžovatelky zamítl, Nejvyšší správní soud se následně neztotožnil ani s jednou z četných námitek stěžovatelky a její kasační stížnost rovněž zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Její primární námitka spočívá v neoprávněném použití institutu mezinárodního dožádání správcem daně. Dle stěžovatelky totiž správce daně požádal daňové úřady v Nizozemsku o informace týkající se firem, se kterými měla stěžovatelka úvěrové vztahy, pouze s cílem prodloužit zákonnou prekluzivní lhůtu pro stanovení daně. Ve výsledku měl správce daně k dispozici opakovaně prodlužovanou sedmiletou lhůtu, kterou bezezbytku využil - pokud by postupoval zákonným způsobem, prekluzivní lhůta pro určení daně by uběhla nejpozději k poslednímu dni roku 2012. Údaje, které od nizozemských úřadů správce daně žádal, měl přitom v listinné podobě k dispozici od počátku. O tom nejlépe svědčí, že po neúspěchu mezinárodního dožádání (nizozemské úřady informace neposkytly z důvodu nespolupráce zmíněných firem) správce daně postavil svůj kontrolní závěr (a platový výměr) na "novém vyhodnocení" právě oněch dokumentů. Správce daně tedy zneužil institut mezinárodního dožádání, aniž by jej reálně potřeboval a nenaplnil ústavněprávní požadavek, aby při provádění daňové kontroly postupoval v souladu se zásadou proporcionality a minimalizace zásahů do práv kontrolovaného subjektu. Stěžovatelka čelila mnoho let neoprávněně právní nejistotě ohledně její daňové povinnosti i majetkové sféry obecně.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatelka si pro argumentaci v ústavní stížnosti zvolila jednu z námitek, kterou již uplatňovala v řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud ji vypořádal v bodech 26 až 27 svého rozsudku, zároveň odkázal na podrobné odůvodnění nalézacího soudu k této otázce. Ústavní soud na hodnocení obecných soudů neshledává nic protiústavního. Mezinárodní dožádání tvoří standardní nástroj dokazování v daňovém řízení, což samozřejmě platí zvláště pro složité kauzy s přeshraničním prvkem, kterou tato byla. Kdyby měl správce daně všechny potřebné údaje k dispozici v dostatečné podobě již brzy po započetí daňové kontroly, bylo by pro něj jednodušší rozhodnout na jejich základě rovnou - uchylovat se ke komplikované žádosti o dožádání jen za účelem prodloužení prekluzivní lhůty by postrádalo za takových podmínek logiku. Mimochodem sama stěžovatelka autenticitu zmíněných listin (označených jako "JB/xxx"), které dle jejího tvrzení v ústavní stížnosti obsahovaly stejné informace, jaké byly cílem dožádání, po celou dobu řízení zpochybňovala (srov. rekapitulace její argumentace v bodě 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Snaha správce daně ověřit údaje prostřednictvím mezinárodního vyžádání proto dávala smysl. Neúspěch dožádání nezpůsobil správce daně ani nizozemské úřady, naopak jej zapříčinily překážky na straně se stěžovatelkou propojené v Nizozemsku registrované společnosti. Konečně za situace, kdy správce daně nezískal nikoliv vlastní vinou úplnější či hodnotnější informace prostřednictvím mezinárodního dožádání, mu lze těžko vyčítat, že se rozhodl uzavřít kontrolu na základě jemu dostupných (byť třeba méně "dokonalých") důkazů.
9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu