ECLI:CZ:US:2021:1.US.2940.21.1
sp. zn. I. ÚS 2940/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ľubomíry Bačíkové, zastoupené Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2251/2021-146 ze dne 19. 10. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 285/2020-114 ze dne 31. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 3 C 184/2020-42 ze dne 7. 10. 2020 zamítl žalobu, kterou se obec Jinočany, IČO 00241342, domáhala uložení povinnosti stěžovatelce vyklidit a předat v rozsudku blíže specifikovanou bytovou jednotku nacházející se v katastrálním území téže obce. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelku zavázal povinností vyklidit a předat předmětný byt do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces nesprávným poučením o nepřípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu dále vytkla nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí s poukazem na to, že ačkoliv je založeno na shodných skutkových zjištěních, obsahuje opačné právní posouzení věci. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti je vůči ní diskriminační. V té spojitosti zmínila, že byt užívala od roku 2011 ve společné domácnosti s tehdejším nájemcem, následně o něj pečovala, hradí nájemné a v zásadě neexistuje pádný důvod, proč by s ní neměla být uzavřena nájemní smlouva. Nadto do bytu investovala nemalé prostředky, které budou vystěhováním ztraceny. K tomu stěžovatelka vyzdvihla svůj dle jejího názoru nepříznivý zdravotní stav. Stěžovatelka rovněž namítla, že je cizí státní příslušnicí, občankou členského státu Evropské unie (Slovenské republiky). V takovém případě s ní má být jednáno stejně jako s českým občanem. V předmětné věci je však dle ní patrno, že obec se snaží rozlišovat osoby s dlouhodobým pobytem na svém území a občany obce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud změnou rozhodnutí nalézacího soudu dopustil excesu či jinak vybočil z kautel spravedlivého procesu. Po lidské stránce lze situaci stěžovatelky v určitém ohledu pochopit, nicméně rozhodnutí krajského soudu, potažmo soudu dovolacího, v ústavní rovině obstojí. Nelze totiž přehlédnout, že i okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v době jeho rozhodování užívala daný byt bez právního důvodu, neboť nájemní vztah tu existoval toliko vůči stěžovatelčinu druhovi. Jeho smrtí v roce 2020 ovšem nájem ze zákona na stěžovatelku nepřešel, poněvadž nespadala do skupin osob vyjmenovaných v ustanovení §2279 odst. 1 občanského zákoníku, u nichž není souhlas pronajímatele s přechodem nájmu zapotřebí. To ostatně stěžovatelka sama potvrzuje i v ústavní stížnosti, když tvrdí, že by s ní měla být nájemní smlouva uzavřena. Rozdíl mezi soudem prvního a druhého stupně tak byl pouze ve zhodnocení, zda vyklizení dotčené nemovitosti by bylo vůči stěžovatelce nepřiměřeně tvrdé, v rozporu s dobrými mravy.
Jak již přiléhavě vyložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti (či její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva s odkazem na dobré mravy má být až poslední možností, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (viz ustálená judikatura, na niž dovolací soud v napadeném usnesení odkázal). Takto chápané pojetí výjimečnosti odepření ochrany vlastnického práva Ústavní soud ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2367/20 ze dne 17. 9. 2020). Nejvyšší soud se přitom nedopustil pochybení, jestliže se odmítl zabývat některými skutkovými okolnostmi případu. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který je zásadně otevřen právnímu posouzení věci.
Krajský soud si byl uvedené judikatury Nejvyššího soudu dobře vědom. V jejím světle srozumitelným a racionálním způsobem vyložil, proč důvody nalézacího soudu, jimiž podložil své zamítavé rozhodnutí, nejsou dostatečně silné na to, aby pronajímateli byla odepřena ochrana jeho vlastnictví. Odvolací soud konkrétně poukázal na to, že stěžovatelka, ač se blíží důchodovému věku, je zaměstnaná, přičemž z pouhého výpisu ze zdravotní dokumentace nelze učinit relevantní závěry o jejím zdravotním stavu. Ani z tohoto výpisu izolovaně však nelze usuzovat na existenci závažného zdravotního stavu. Odvolací soud připustil, že stěžovatelka nemá jinou možnost bydlení v tom směru, že není vlastníkem ani nájemcem jiné nemovitosti, nepochybně však má možnost zajistit si jiné nájemní bydlení. Nelze tak uzavřít, že po vyklizení předmětného bytu nemá žádnou možnost svoji bytovou potřebu uspokojit. Těmto nosným úvahám odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že o problému s (ne)přechodem nájmu na její osobu v případě smrti jejího druha nějakou dobu věděla, když popisuje snahu včlenit do nové nájemní smlouvy i její osobu jako nájemce poté, co byla nemovitost převedena na obec. Za této situace ovšem nelze než podotknout, že věděla-li, že k užívání bytu jí nesvědčí (resp. nebude svědčit) již žádný právní titul, měla si zavčasu nalézt (ať již sama či se svým druhem) nové bydlení, a to tím spíše, stává-li se s postupujícím věkem tento krok obtížnějším (viz obdobně bod 12 cit. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2367/20).
K námitce nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání v rozsudku krajského soudu se sluší poznamenat, že tato nesprávnost ve výsledku stěžovatelce nezamezila v přístupu k dovolacímu soudu, neboť dovolání řádně a včas podala a Nejvyšší soud je také patřičným způsobem projednal a rozhodl o něm. Stejně tak nepřípadnou je i námitka tvrzené diskriminace. V napadených rozhodnutích soudů není byť jediné zmínky o stěžovatelčině státní příslušnosti. Nosné úvahy soudů se tímto směrem ani náznakem neubírají. Z ústavní stížnosti je patrné, že tuto kritiku stěžovatelka adresuje spíše vůči obci, ovšem vedle toho, že toto nerovné zacházení blíže nekonkretizuje, nejsou (a ani nemohou být) kroky či postoje dané obce předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, a to jak s ohledem na samotný předmět tohoto řízení, tak i s ohledem na postavení Ústavního soudu a jemu svěřené kompetence.
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti vzhledem k přednostnímu vyřízení věci nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu