ECLI:CZ:US:2021:1.US.2967.18.1
sp. zn. I. ÚS 2967/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Města S. a 2) L. D., zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2173/2018-324, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. 24 Co 66/2018-316 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. února 2018 č. j. 42 P 434/83-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a napadená rozhodnutí zrušil.
2. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16. 2. 2018 č. j. 42 P 434/83-293 jmenoval pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví v souladu s ustanovením §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), posuzované opatrovníka - advokátku JUDr. Evu Šaškovou. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 24 Co 66/2018-316 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnosti je vždy v zásadě automaticky dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s ustanovením §460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník město S. dne 3. 5. 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že podle jeho mínění "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (potřeba ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl zjištěn střet zájmů posuzované a opatrovníka), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. je dovolacím soudem řešena rozdílně a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí sp. zn. 8 Co 2017/2014 a odvolací soud". Nejvyšší soud vydal dne 20. 6. 2018 usnesení č. j. 30 Cdo 2173/2018-324, kterým dovolání odmítl s odůvodněním, že prý nesplňuje obligatorní předpoklady přípustnosti podle §241a odst. 2 o.s.ř. Podle Nejvyššího soudu je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ust. §237 o.s.ř. považuje za splněné. Dále soud uvedl, že judikáty Nejvyššího soudu výslovně zmiňované dovolatelem nedopadají na specifika řízení o svéprávnosti a na aplikaci ustanovení §37 odst. 1 z.ř.s. Své odůvodnění pak Nejvyšší soud uzavřel konstatováním, že pokud by snad dovolatel měl na mysli případ přípustnosti dovolání vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 2. 11. 2015 s právní větou: "V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení §37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého (hmotněprávního) opatrovníka.", přičemž od uvedené zásady se dovolací soud nemá důvod odchylovat.
4. Stěžovatelé považují závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Odepření spravedlnosti pak spatřují zejména v tom, že okresní soud ustanovil opatrovanému automaticky a bezdůvodně kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů stěžovatele jako dosavadního opatrovníka se zájmy posuzovaného a krajský soud toto jeho počínání schválil. Okresní soud přitom své rozhodnutí vůbec neodůvodnil; krajský soud své rozhodnutí sice odůvodnil, avšak dle mínění stěžovatelů nedostatečně a nesprávně. Nejvyšší soud, přestože stěžovatelé ve svém dovolání dostatečně určitě vymezili důvody, pro které shledávali své dovolání přípustným, se tímto dovoláním odmítl zabývat.
5. Stěžovatelé namítli, že sama skutečnost, že dva subjekty vystupují v jednom řízení, ještě neznamená, že jsou zájmy těchto subjektů jako účastníků řízení v rozporu a na tomto faktu nic nemůže změnit ani skutečnost, že jde o řízení o omezení svéprávnosti podle z.ř.s. Je nezbytné vždy posuzovat, zda se zájmy opatrovaného dostávají do střetu zájmu s opatrovníkem či nikoli. V žádném případě však nelze střet zájmu presumovat a automaticky jej předpokládat, a to ani v řízení o omezení svéprávnosti. Pokud jde o střet zájmu v tomto konkrétním případě, pak je podle stěžovatelů nutné dojít k závěru, že ke střetu zájmu mezi opatrovníkem a posuzovaným v žádném případě nedochází. Opatrovník od počátku řízení zastává názor, že s ohledem na zdravotní stav posuzovaného je zcela nezbytné tohoto citelněji omezit ve svéprávnosti. Z tohoto pohledu stěžovatel č. 1 vskutku neshledává žádného rozporu se zájmem opatrovaného. Jediný, komu není od počátku prosazování zájmů posuzovaného stěžovatelem po vůli, je okresní a krajský soud, kteří v obdobných případech dlouhodobě nesdílejí názor opatrovníka a posuzovaným s obdobnými diagnózami svéprávnost s výjimkou obstarávání služeb sociální péče plně navrací. Přitom není pochyb o tom, že stěžovatel - opatrovník nikdy neměl zájem na tom, aby záležitost, v níž jménem posuzovaného jednal, nebyla vyřešena v nejlepším zájmu zastoupeného. Stěžovateli není zřejmé, jaký osobní prospěch by mohl mít, ať už by soudy rozhodly ve věci omezení svéprávnosti jakkoli. Opatrovník není rodinným příslušníkem posuzovaného a nemá k němu ani žádnou jinou osobní vazbu. Opatrovník je institucí, která vždy řádně pečovala o osoby v podobné situaci a nelze tedy předpokládat, že by mohl jakkoli těžit z omezení či neomezení svéprávnosti posuzovaného. Jiná situace by čistě hypoteticky mohla nastat, pokud by byl opatrovníkem ustanoven člen rodiny nebo jiná osoba blízká; v daném případě tomu tak však není a z pouhého faktu, že opatrovník je účastníkem shodného řízení, nelze střet zájmů dovozovat, a to ani odkazem na ust. §37 odst. 1 z.ř.s.
6. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Tato vyjádření nepřinesla k věci nic zásadně nového a proto zde nejsou podrobně citována, přesto byla stěžovatelům zaslána na vědomí a k možné replice. V podrobné replice stěžovatel město S. setrval na svých právních názorech a dále zejména uvedl, že je ve sporu s Krajským soudem v Praze ve věci opatrovnictví osob, které nejsou schopny si samy obstarat své záležitosti a v tomto smyslu je prý zejména senát 24 Co zastáncem navracení v podstatě plné svéprávnosti i osobám zcela závislým na pomoci třetích osob a umístěným řadu let v sociálních zařízeních. Uvědomuje si však, že tato replika přesahuje otázku jmenování opatrovníka a souvisí úzce s vlastním řízením ve věcech svéprávnosti.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi města S. zabýval opakovaně (srov. zejm. nález sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016) a projednávaná věc je prima vista v základních aspektech podobná případům, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a které jsou stěžovateli známé. Přesto lze v daném případě shledat jisté odlišnosti.
10. Podle §460 občanského zákoníku "dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka". Tímto ustanovením došlo k posunu oproti §30 občanského zákoníku z roku 1964, který vyžadoval existující střet zájmů, nikoli střet jen hrozící. Ustanovení §37 z.ř.s. soudu bez výjimky ukládá, aby každému posuzovanému v řízení o svéprávnost jmenoval opatrovníka. Ústavní soud však zastává právní názor, že střet zájmů (či hrozící střet zájmů) musí být v řízení postaven najisto. Problematiku je ovšem třeba vidět v kontextu celé současné právní úpravy omezení svéprávnosti, a to zejména z pohledu a zájmů posuzované osoby. Tak Ústavní soud opakovaně shledal jako neústavní postup, kdy soud jmenoval posuzované osobě kolizního opatrovníka, který vzal poté podané odvolání zpět. Takovéto pojetí funkce kolizního opatrovníka, který byl jmenován proto, aby zeslabil nebo znemožnil práva hmotněprávního opatrovníka (zde tedy města S.) a omezil tak jeho právo i právo posuzované osoby na soudní ochranu a jejich právo na přístup k soudu, je ústavně nepřípustné. K žádnému takovému pochybení, ani k neadekvátnímu použití institutu kolizního opatrovníka během řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, však nyní nedošlo. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ostatně připustil, že rámec vymezený jeho odůvodněním nelze chápat jako univerzální řešení dopadající na všechna obdobná řízení, kdy sám předvídal judikatorní vývoj; v této souvislosti však zdůraznil nutnost řádného a individualizovaného rozhodování obecných soudů. Opatrovník město S. od počátku řízení zastává názor, že s ohledem na zdravotní stav posuzovaného je zcela nezbytné tohoto citelněji omezit ve svéprávnosti, o čemž svědčí i obsah shora zmíněné repliky tohoto stěžovatele. Z toho tedy ovšem zároveň plyne, že zde konflikt mezi posuzovaným opatrovancem a jeho hmotněprávním opatrovníkem v jistém smyslu skutečně existuje. Ústavní soud však nijak nezpochybňuje, že město S. jako opatrovník je institucí, která vždy řádně pečovala o osoby v podobné situaci, a jeho činnost jako opatrovníka je nepochybně záslužná a hodná úcty. Na tom však nic nemění, že ke konfliktu zájmů může dojít, a tu Ústavní soud zdůrazňuje, že nikoliv zájmy opatrovníka, ale opatrovaného jsou z ústavněprávního pohledu primární.
11. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že obecné soudy jsou povinny posuzovat věci opatrovníků v řízení o svéprávnosti důsledně, individualizovaně a meritorně, na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od žádného omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu posuzovaného jednotlivce. Především však všechny subjekty vystupující v řízení o svéprávnosti nemohou jen mechanicky aplikovat jimi vybranou doktrínu bez přihlédnutí k zájmu konkrétní posuzované osoby. Moderní stát by měl být schopen zajistit svým handicapovaným členům co možná nejlepší podmínky života, a to i ve zcela abstraktních oblastech sféry lidského a společenského vědomí, i když se to na první pohled může jevit třeba jako zbytečné. Není totiž ničím zcela neobvyklým, že to, co se za určitého poznání společnosti pro život (mentálně) postiženého člověka nemusí jevit jako podstatné, se v horizontu několika let může ukázat v nových souvislostech jako rozhodující.
12. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu