ECLI:CZ:US:2021:1.US.2976.21.1
sp. zn. I. ÚS 2976/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Kravky, zastoupeného Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 57/2021-129 ze dne 23. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku pod bodem II, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 112 C 144/2019-95 ze dne 25. 1. 2021 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na výmaz všech kopií v tomto rozhodnutí blíže specifikovaného kamerového záznamu s osobními údaji stěžovatele a na potvrzení výmazu, jakož i na jeho oznámení dalším subjektům. Spolu s tím byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 16 940 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal stěžovatel žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný předmětný kamerový záznam dne 24. 4. 2021 odstranil. Nato Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 27 104 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud se nezabýval obsahem jeho odvolání a o nákladech řízení rozhodl, aniž by byl přihlédl ke skutečnostem uváděným v jeho zpětvzetí žaloby. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odůvodněním krajského soudu, že k posouzení otázky oprávněnosti uložení a zpracování předmětného kamerového záznamu již ve vztahu mezi stejnými účastníky došlo v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 190/2018. Dle jeho názoru předmětem tohoto řízení byl požadavek stěžovatele na omluvu od žalovaného za nepravdivé obvinění z úmyslného znečištění domu a otázka oprávněného uchovávání kamerového záznamu nebyla v této věci řešena. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, odvolací soud mimo jiné vyšel ze shodných tvrzení obou účastníků o výmazu předmětného kamerového záznamu žalovaným. Krajský soud zdůraznil, že k tomuto kroku došlo teprve po skončení všech fází soudního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 190/2018, kdy teprve právní důvod dalšího uchování a zpracování záznamu odpadl. Odvolací soud tedy uzavřel, že uvedené chování žalovaného nebylo učiněno v souvislosti s nynější žalobou a nelze naň nazírat jako na uspokojení stěžovatele se zřetelem k této žalobě. Nutno zdůraznit, že tento konkrétní vývod krajského soudu, který je v obecné rovině racionální a srozumitelný, stěžovatel v ústavní stížnosti ponechal bez odezvy. Namísto toho stěžovatel nadále brojí proti uchovávání kamerového záznamu žalovaným do doby jeho zničení, třebaže tato otázka, představující jádro žaloby, nesouvisí s ústavní stížností dotčeným výrokem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok je tu naopak odrazem chování (postupu) každého z účastníků v odvolacím řízení. Nadto, jak připomněl krajský soud v nyní rozporovaném usnesení, tatáž otázka oprávněnosti přechovávání předmětného kamerového záznamu byla ve skutečnosti (vy)řešena v rozhodnutích soudů vzešlých z řízení ve věci sp. zn. 47 C 190/2018 vedené u Městského soudu v Brně, a to v neprospěch stěžovatele (srov. zejména bod 15 rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 182/2019-159 ze dne 19. 8. 2020). Meritorní rozhodnutí soudů v tehdejší věci se stala na základě ústavní stížnosti stěžovatele předmětem přezkumu Ústavním soudem, který v úvahách soudů, včetně otázky pořízení a uchování záznamu, žádné pochybení nezjistil (v podrobnostech viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1704/21 ze dne 27. 7. 2021). Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení tak není projevem ústavně zapovězené svévole a netrpí ani jiným, natož pak ústavně významným nedostatkem.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu