ECLI:CZ:US:2021:1.US.2990.21.1
sp. zn. I. ÚS 2990/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2019 č. j. 70 Co 251/2019-111 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2021 č. j. 24 Cdo 1450/2021-170; za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byly ve věci pod sp. zn. I. ÚS 2990/21 doručeny ve stejný den (8. 11. 2021) dvě verze ústavní stížnosti, jedna podepsaná stěžovatelem a doručená jím na podatelnu zdejšího soudu, druhá přišla z datové schránky advokáta stěžovatele s přiloženou řádnou plnou mocí. Dne 11. 11. 2021 stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že verze ústavní stížnosti zaslaná advokátem byla podána bez jeho svolení a že se s jejím zněním neztotožňuje, souhlasí však s tím, aby jej tento advokát v řízení nadále zastupoval. Ústavní soud se rozhodl tuto nezvyklou procesní situaci nekomplikovat a fakticky přihlédl k obsahu obou verzí. Ty se totiž neliší co do petitu, když obě žádají zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů a překrývají se též v odůvodnění. Zároveň stěžovatel v zmíněném sdělení žádá, aby druhá ("advokátova") verze ústavní stížnosti byla považována za "doplnění stížnosti podané stěžovatelem".
2. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily svým postupem jeho základní práva založená na čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel požádal rovněž o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost mimo pořadí došlých návrhů.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se žalobou podanou v roce 2017 domáhal popření otcovství k nezletilé dívce. Jelikož otcovství bylo založeno společným prohlášením s matkou před 8 lety, požádal také o prominutí zmeškání popěrné lhůty k podání žaloby. Městský soud v Brně návrhu na zmeškání lhůty vyhověl poté, co nechal vypracovat znalecký posudek z oboru genetika, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel je na 99,99999 % biologickým otcem dívky. K odvolání matky dívky Krajský soud v Brně napadeným usnesením návrh stěžovatele na zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství zamítl. Na základě rekapitulace ustálené judikatury uvedl, že možnost prominout zmeškání dané lhůty je výjimečný postup. Stěžovatel neposkytl žádné přesvědčivé důvody, proč by po 8 letech mělo být jeho otcovství vzniklé souhlasným projevem vůle s matkou popřeno. Nalézací soud učinil chybu, když nechal zpracovat znalecký posudek ještě před rozhodnutím o prominutí lhůty k popření otcovství, to mělo být případně až součástí další fáze řízení. Každopádně když již byl znalecký posudek proveden, jeho jasné výsledky jen potvrzují nedůvodnost návrhu na zmeškání lhůty. Z těchto důvodů proto rozhodnutí nalézacího soudu změnil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá judikatuře dovolacího soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí bez jednání, přitom prováděl a hodnotil důkazy (znalecký posudek, souhlasné prohlášení rodičů atd.). Nevyžádal si vyjádření kolizního opatrovníka dívky. Odvolací soud se ani podrobně nezabýval rozsáhlými návrhy, které dle stěžovatele jednoznačně dokazují, že otcem dívky být nemůže. Judikaturu dovolacího soudu k otázce možnosti prominutí lhůty považuje stěžovatel za vadnou, "evropská judikatura" poskytuje podle jeho názoru "správnější a ústavně komfortnější aplikaci práva", přičemž v tomto odkazuje na své dovolání.
6. S přihlédnutím k okolnostem předestřeným v prvním bodu tohoto usnesení byla ústavní stížnost podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelův cíl je naprosto zřejmý - dosáhnout popření svého otcovství. Vhodným se proto jeví zopakovat základní fakta: Stěžovatel před mnoha lety vyjádřil souhlas s otcovstvím dívky, která jej vnímá jako svého otce (nese ostatně i jeho příjmení). Znalecké zkoumání pomocí DNA analýzy s jistotou potvrdilo, že stěžovatel je otcem dívky. Oproti tomu stěžovatel navrhoval jako důkazy k popření otcovství například výslech své matky či že dívka netrpí stejnou chorobou jako on. Zároveň se nijak netajil tím, že k záměru popřít otcovství jej vedla mj. snaha matky dosáhnout zvýšení výživného na dívku. Ústavní soud samozřejmě nepřehlédl, že přezkoumávané řízení se týkalo pouze předstupně (byť důležitého) procesu popření otcovství, není však třeba žádného sofistikovaného skutkového ani právního hodnocení k vyslovení závěru, že stěžovatelovo úsilí popřít otcovství bylo za daných východisek beztak odsouzeno k nezdaru. Odvolací soud tudíž postupoval naprosto logicky, když zmeškání lhůty stěžovateli neprominul.
10. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti souladu ustálené judikatury dovolacího soudu nelze než zdůraznit, že není úkolem Ústavního soudu zjišťovat si konkrétní obsah argumentace stěžovatele z jiných jeho podání mimo text ústavní stížnosti. Ať již ale stěžovatel pod termín "evropská judikatura" zahrnoval cokoliv, příslušná soudní rozhodnutí jistě ke "správnější aplikací práva" neřadila zneužívání institutu popírání otcovství jako obrany proti zvýšení výživného či dokonce popírání výsledků analýzy DNA.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde důvod samostatně reagovat na návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu