ECLI:CZ:US:2021:1.US.300.21.1
sp. zn. I. ÚS 300/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Beneše, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2602/2020-169 ze dne 23. 11. 2020 a rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 252/2019-147 ze dne 6. 5. 2020 a Okresního soudu v Nymburce č. j. 8 C 142/2019-66 ze dne 22. 8. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Kamily Senohrábkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou na ochranu osobnosti proti vedlejší účastnici neúspěšně domáhal, aby se vedlejší účastnice zdržela šíření nepravdivé a difamační informace o stěžovateli (jeho úmyslu utratit nemocné štěně) a omluvila se mu za zveřejnění příspěvku na facebookovém profilu skupiny "Bišonek Frisé CZ/SK" formou doporučeného dopisu a zveřejnění příspěvku na příslušném facebookovém profilu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel sám na několika místech ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů; kromě svého subjektivního vnímání v řízení zjištěných skutečností však Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou argumentaci pro podporu svého tvrzení, že napadený výrok vedlejší účastnice (zveřejněný příspěvek) byl objektivně způsobilý zasáhnout do jeho osobnostních práv. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133)], nebo i Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 30 Cdo 3263/2006 ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007 ze dne 28. 6. 2007, či sp. zn. 23 Cdo 1323/2012 ze dne 26. 6. 2014) v tomto směru nepostačují.
4. Přestože stěžovatel, ač zastoupen advokátem, Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, seznámil se Ústavní soud s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že z nich neplyne žádný exces v podobě nesrozumitelného, nepřezkoumatelného či jinak nedostatečného odůvodnění, příp. v podobě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a na ně aplikovaným právním posouzením věci. Jedině takové zjištění by mohlo Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti vést k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují ústavněprávním požadavkům kladeným na soudní rozhodování ve všech aspektech. Všechny tři soudy se žalobou stěžovatele zabývaly zevrubně, "provinily" se z pohledu stěžovatele snad jedině tím, že nepřisvědčily tvrzením o existenci zásahu do jeho osobnostní sféry. Odůvodněné právní posouzení provedené obecnými soudy však Ústavní soud nemíní jakkoli přehodnocovat, taková role mu nepřísluší, neboť není dalším přezkumným článkem v rámci obecné justice.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu