ECLI:CZ:US:2021:1.US.3016.21.1
sp. zn. I. ÚS 3016/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021 č. j. 22 Cdo 1368/2021-472, rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 1. 12. 2020 č. j. 69 Co 141/2020-434 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2020 č. j. 9 C 61/2015-379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výše označenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít postupem soudů v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti specifikované v rozsudku. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů. Namítá především, že dovolací soud nesprávně neshledal jeho dovolání přípustným a rekapituluje dovolací důvody, které předložil ve svém dovolání. Tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání věcně projednat, nemohl napravit pochybení nižších soudů a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tak podle stěžovatele došlo ze strany soudů všech stupňů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil důvody, proč námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit. Objasnil mj., že dovolání stěžovatele obsahuje ve skutečnosti pouze polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. stěžovatel nepředkládá soudu k řešení otázku hmotného práva, ale nepřípustně napadá skutkové závěry nalézacích soudů. Stěžovatel na základě vlastních závěrů o skutkovém stavu formuluje odlišné právní závěry o existenci dohody o společné výstavbě a užívání rodinného domu. Dovolací soud k tomu poukázal na to, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu a k námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet. Odvolací soud dále podrobně u jednotlivých námitek stěžovatele obsažených v dovolání vysvětlil důvody, proč nemohou založit přípustnost dovolání. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu