ECLI:CZ:US:2021:1.US.3025.21.1
sp. zn. I. ÚS 3025/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Čadca, Hurbanova 208/62, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3227/2019-2093 ze dne 28. 7. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a) Ing. Karla Kuny, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., b) Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, c) Mgr. Petra Stejskala, LL. M., d) Ing. Davida Jánošíka, se sídlem Hradci Králové, Gočárova 1105/36, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., e) Libora Včelíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se stala v průběhu řízení na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") č. j. 22 Co 480/2010-523 ze dne 14. 9. 2011 ve vztahu k vedlejším účastníkům c) a e) novou žalobkyní spolu s vedlejším účastníkem a) v řízení o zaplacení částky 53 812.70 Kč s příslušenstvím, která představuje jednak škodu, jež byla původní žalobkyni - společnosti ANIDOR s. r. o. - způsobena jednáním vedlejších účastníků b), c) a e), a dále bezdůvodné obohacení na straně vedlejšího účastníka d).
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "nalézací soud")
č. j. 9 C 182/2007-1445 ze dne 24. 11. 2014 bylo žalobě původní žalobkyně vyhověno pouze ve vztahu k vedlejšímu účastníku d) a vůči ostatním žalovaným byla zamítnuta. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 22 Co 43/2015-1960 ze dne 16. 5. 2019 potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl rozsudek krajského soudu ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a) a vedlejším účastníkem b) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem c) zrušen a vrácen krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem e) bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto (výrok II) a rozhodnuto tak, že ani jeden nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení výroků II a III napadeného rozsudku pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje svoji verzi skutkového stavu věci, podle které vedlejší účastník e) jednal zcela úmyslně s cílem poškodit původní žalobkyni, nechal-li neoprávněně ukládat odpady vyprodukované a vyvážené úpadcem na účet původní žalobkyně. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou vzniku škody a vyvinění se odpovědnosti za škodu ve vztahu k vedlejšímu účastníku e), zejména ve vztahu k úmyslnému způsobení škody původní žalobkyni, čímž zatížil své rozhodnutí svévolí.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního.
7. Stěžovatelka nepředkládá ústavněprávní argumentaci, ale pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se fakticky dožaduje. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska dodržení nastíněných obecných ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že je logicky odůvodněný, srozumitelný, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolný.
8. Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v namítané části odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2269/2006 ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 832/2016 ze dne 28. 6. 2017 nebo sp. zn. 25 Cdo 3823/2018 ze dne 3. 4. 2019), podle níž dopadá §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, nevykonává podnikatel sám, ale prostřednictvím jiných osob, které buď zaměstnává, nebo jejich práci ke své činnosti využívá. Tyto osoby, i když škoda vznikla v důsledku jejich jednání, neodpovídají za škodu poškozenému přímo, nepostrádalo-li jejich jednání místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů podnikatele v rámci jeho činnosti a nešlo-li o jednání, jímž by tento přímý škůdce sledoval svůj vlastní zájem (srov. str. 4 napadeného rozsudku). Současně Nejvyšší soud neshledal závěry odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými (str. 5 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tedy řádně vyložil, z jakého důvodu odmítl dovolání stěžovatelky ve vztahu k vedlejšímu účastníku e) jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu; v takovém postupu Ústavní soud nezjistil žádný ústavněprávní deficit, který by odůvodňoval jeho zásadně výjimečnou ingerenci.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu