ECLI:CZ:US:2021:1.US.3040.21.1
sp. zn. I. ÚS 3040/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti X, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2021 sp. zn. 70 Nt 35/2021 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality ze dne 29. 7. 2021 č. j. KRPB-122830-7/TČ-2021-060282-MLČ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením 79 odst. 1 tr. ř. o zajištění peněžních prostředků ve výši 332 400 EUR na účtu stěžovatelky. Důvodem byla ta skutečnost, že stěžovatelka přijala od společnosti Y objednávku na nákup 15 kusů vozidel Ford Puma (stěžovatelce byla uhrazena záloha ve výši 218 000 EUR). Následně přijala stěžovatelka objednávku od téže společnosti na 88 kusů vozidel Jeep Renegade (stěžovatelce byla uhrazena záloha ve výši 114 000 EUR). Po uhrazení záloh k dodání vozidel stěžovatelkou nedošlo, záloha nebyla vrácena a stěžovatelka přestala s objednatelkou komunikovat. Z toho důvodu měla společnost Y za to, že byla uvedena v omyl za účelem vylákání peněžních prostředků. O stěžovatelkou podané stížnosti bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Brně rozhodnuto tak, že se zamítá.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že si poškozená společnost u ní žádné auta neobjednala a předmětem kontraktu bylo dodání 16 kusů zařízení ASIC Antminer S19 Pro na těžbu kryptoměn. Toto své tvrzení doložila emailovou korespondencí s poškozenou. K tomu uvedla, že policejnímu orgánu nepřišlo divné, že by si někdo objednal 103 kusů vozidel bez náležité specifikace. Proti nepravdivému tvrzení poškozené stojí dle stěžovatelky doložená elektronická komunikace mezi ní a poškozenou. S touto skutečností se orgány státní moci nijak nevypořádaly a jejich rozhodnutí tak není řádně odůvodněno. Ve věci nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §79a odst. 1 tr. ř., tedy že by zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peněžní prostředky zajištěné na účtu stěžovatelky mohou být výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka v rámci podaného vysvětlení popřela, že by faktury předložené společností Y vystavila, neboť tyto nejsou ani vedeny v účetním programu FakturaOnline.cz, kterou stěžovatelka používá. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem stížnostního soudu, že proti sobě stojí dvě rozporná tvrzení. Důkazy předložené společností Y neprokazují její tvrzení, to na rozdíl od důkazů předložených stěžovatelkou.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení vrchního státního zastupitelství však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
S ohledem na podstatu tvrzených zásahů do základních práv stěžovatelky považuje Ústavní soud za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Tento zmíněný "odstup" a zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k meritornímu přezkumu přípravného řízení trestního je logickou konsekvencí a průmětem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je v těchto případech prostředkem ultima ratio.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že se orgány činné v trestním řízení, zejména pak stížnostní soud, řádně vypořádaly s důvody, pro které lze mít hypoteticky za to, že se v případě zajištěných peněžních prostředků jedná o výnos z trestné činnosti. Je pravdou, že stěžovatelka předložila na podporu svých tvrzení důkazy svědčící o jí popsaném skutkovém stavu, nelze však přehlédnout, že stejně si počínala též poškozená. Zmíněný rozpor v předložených důkazech pak vedl orgány činné v trestním řízení k závěru, že je ve věci dáno podezření o spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z. Je tak věcí orgánů činných v trestním řízení, aby se věcí dále zabývaly. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že zajištění peněžních prostředků je opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Stížnostní soud závěrem odůvodnil své rozhodnutí též poukazem na nebezpečí z prodlení, což lze s ohledem na předmět zajištění považovat za dostatečně reálné. Za nastalé důkazní situace nelze orgánům činným v trestním řízení vytknout, že dospěly k závěru o zajištění shora uvedených peněžních prostředků.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu