ECLI:CZ:US:2021:1.US.3090.21.1
sp. zn. I. ÚS 3090/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Davidem Pytelou, advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 121/2021-1848 ze dne 16. 9. 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, č. j. 0 P 8/2011- 1763 ze dne 22. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o jeho nezletilé syny. Dále rozhodl tak, že výživné, stanovené stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 264/2019-1607 ze dne 16. 1. 2020 v částkách 2 300 Kč měsíčně a 2 100 Kč měsíčně, s účinností od 1. 11. 2020 zvýšil na částky 2 800 Kč měsíčně a 2 600 Kč měsíčně. Spolu s tím soud stanovil splatnost jak běžného výživného, tak i částek ze zvýšení výživného za dobu od 1. 11. 2020 do 28. 2. 2021 ve výši 2 000 Kč u každého nezletilého. Úprava styku provedená rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, č. j. 0 P 8/2011- 1507 ze dne 28. 3. 2019 byla změněna tak, že stěžovatel je nově oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý kalendářní týden v měsíci v sobotu od 9:00 do 19:00 hodin a dále vždy 26. 12. každého roku od 9:00 do 19:00 hodin. K zajištění realizace tohoto styku byly oběma rodičům stanoveny povinnosti stran převzetí a vrácení dětí druhému rodiči. Týmž rozsudkem byl zamítnut návrh matky a opatrovníka na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroku rozsudku soudu o styku a rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil s dovětkem, že běžná úprava styku stěžovatele s nezletilými se neuplatní během vánočních svátků v období od 24. 12. do 26. 12. každého roku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy komplexně neposoudily jeho situaci a dostatečně nezjistily skutkový stav věci. Uvedl, že jím bylo navrženo několik důkazů, nicméně ty nebyly nikdy zkoumány a brány v potaz při rozhodování ve věci. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že při svém rozhodování neuvedl konkrétní překážky, které by měly bránit stanovení střídavé péče, kterou navrhoval jako alternativu. Stěžovatel však shledává primárně pochybení v přístupu okresního i krajského soudu k hodnocení výchovného působení matky na obě nezletilé děti, jakož i v posouzení matčina přístupu k celé věci ze strany pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů postup matky od počátku přehlížely. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení skutečností, jež soudy vedly k shora popsanému zamítnutí návrhu na změnu péče, stanovení styku či výživného. Ústavní soud přitom vážný exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
Soudy obou stupňů se věcí zabývaly dosti zevrubně, o čemž svědčí zvláště rozsah vlastních důvodů, jimiž nalézací soud podepřel své rozhodnutí. Soudy v prvé řadě racionálním a srozumitelným způsobem vyložily, z čeho usuzují na nedostatek změny poměrů, již má na mysli ustanovení §909 občanského zákoníku a která by současně odůvodnila změnu dosavadního soudního rozhodnutí týkajícího se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti (viz bod 31 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud v té spojitosti zdůraznil, že péče matky o obě děti je řádná a nedoznala žádné změny, na což usoudil zejména ze zprávy opatrovníka, zprávy školy a opakovaných pohovorů s dětmi. Na druhou stranu soud zjistil, že děti nechtějí trávit se stěžovatelem více času, ale naopak se opakovaně zcela jednoznačně a shodně vyjádřily, že s ním chtějí trávit méně času a chtějí nadále zůstat v dosavadní péči matky.
Zde se sluší připomenout, že děti byly vyslechnuty ve věku, kdy jsou s ohledem na svoji rozumovou a volní vyspělost schopny se k věci adekvátním způsobem vyjádřit, takže k jejich názoru bylo namístě též přihlédnout. Rovněž je vhodné poukázat na to, že soud nevycházel toliko z vyjádření dětí tak, jak byla zachycena sociálními pracovnicemi v rámci šetření poměrů v matčině domácnosti či ve zprávě psycholožky. Soudkyně totiž děti sama vyslechla a v následném rozsudku detailně popsala jejich pocity (srov. bod 19 rozsudku okresního soudu). Soud si tak sám mohl bezprostředně učinit ucelený, autentický obraz o názoru dětí na péči o ně, nezávisle na tom, co bylo uvedeno ve zmíněných zprávách či co ve své výpovědi vylíčila matka dětí. Jelikož děti před soudkyní vypovídaly (poměrně podrobně) ve shodě s tím, co stálo v daných zprávách kolizního opatrovníka a psycholožky, neexistoval tu rozumný důvod domnívat se, že byly navedeny či instruovány matkou. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že nezletilí stěžovatele jako svého otce nevykreslily jen ve špatném světle, když uváděly příklady aktivit, které se jim u něj líbily (např. jízda traktorem do lesa, návštěva cukrárny apod.). Pakliže tedy soudy na základě takto nabytých poznatků dospěly k závěru o nedůvodnosti návrhu stěžovatele na změnu péče o děti, resp. na jejich svěření do střídavé péče (srov. kupř. bod 26 rozsudku odvolacího soudu), nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Důvody dětmi uváděné a plynoucí i z dalších provedených důkazů však zároveň vytvořily podklad pro dílčí zúžení styku stěžovatele s nimi. V rámci dokazování byly u styku dětí se stěžovatelem zjištěny určité negace, které se promítly i do jejich zdraví, přinejmenším v psychosomatické rovině. Soudy zde neméně přesvědčivě vysvětlily, v čem konkrétně tato negativa spočívají a proč bylo zapotřebí na ně až nyní reagovat právě určitým omezením kontaktu dětí se stěžovatelem, aniž by ovšem přitom bylo došlo k jeho úplnému zamezení. Pro stručnost lze na tyto vývody soudů, v nichž Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého neshledal, v podrobnostech zcela odkázat (viz zejm. body 29 - 31 rozsudku krajského soudu).
K námitce stěžovatele stran údajně opomenutých důkazů Ústavní soud podotýká, že již okresní soud v napadeném rozsudku ozřejmil, proč důkazy navrhované stěžovatelem neprovedl (bod 33 jeho rozsudku). Jednalo se především o stěžovatelem vícekrát zmiňovaný výslech prof. MUDr. Ladislava Hosáka, který nalézací soud pokládal za nadbytečný vzhledem k množství do té doby vypracovaných znaleckých posudků, včetně revizního ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ze dne 7. 12. 2018. V té spojitosti soud poukázal na to, že znaleckými posudky bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel netrpí duševní poruchou, která by mu bránila v péči o nezletilé děti, takže v tomto směru nebylo třeba dokazování jakkoli doplňovat. Za nadbytečný označil soud také navržený výslech Mgr. Petra Hepy z Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm za účelem prokázání tvrzených pomluv stěžovatele sociální pracovnicí orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tyto údajné pomluvy totiž nebyly pro rozhodnutí soudu o péči o děti směrodatné a v odůvodnění soudů o nich zmínky v žádné jiné souvislosti není. Takové vypořádání se s důkazními návrhy stěžovatele soudy odpovídá požadavkům ustálené judikatury Ústavního soudu.
S ohledem na řečené tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu