ECLI:CZ:US:2021:1.US.3135.20.1
sp. zn. I. ÚS 3135/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti OPPORTUNITY, spol. s r. o., se sídlem Sedláčkova 2559/10, Brno, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, advokátem se sídlem Drnovice 169, Drnovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2020 č. j. 30 Cdo 1985/2020-201, ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1985/2020-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody, uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil, když odmítl její dovolání a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rezignoval na individuální posouzení věci, když pouze odkázal na konstantní judikaturu a nevypořádal se s argumentací obsaženou v dovolání. K zásahu do práva stěžovatelky mělo dojít rovněž v důsledku nepřipuštění změny žaloby ze strany soudu prvního stupně, když vykazuje prvky libovůle a prvky snahy znemožnit stěžovatelce úspěch v řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky 5 237 447 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 Cm 58/99 a s tím spojené povinnosti platit úroky z prodlení. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 6. 2019 č. j. 17 C 22/2016-134 nepřipustil změnu žaloby a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 11 Co 341/2019-164 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Předchozími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze se Ústavní soud nezabýval, neboť jejich zrušení stěžovatelka v petitu nenavrhla. Nicméně i kdyby tak učinila, Ústavní soud by tato rozhodnutí nepřezkoumával. Ve výše citovaném stanovisku se totiž dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu