ECLI:CZ:US:2021:1.US.3189.20.1
sp. zn. I. ÚS 3189/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Svěrka, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 456/22, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 2355/2020-192 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020 č. j. 25 Co 30/2020-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody, uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatele soudy pominuly otázku správnosti či nesprávnosti doručování v exekučním řízení a nesprávně posoudily, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. v důsledku doručování. Nejvyšší soud se nevyjádřil k žádné otázce týkající se přípustnosti dovolání a opomenul skutečné důvody dovolání, které pro vady odmítl.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky 687 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, v řízení vedeném pod sp. zn. 099 EX 325/20078. Nesprávný úřední postup měl podle stěžovatele spočívat v nesprávném doručování písemností na adresu trvalého pobytu namísto adresy faktického pobytu stěžovatele (coby povinného) v zahraničí. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 19 C 126/2019-139 žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu