ECLI:CZ:US:2021:1.US.3190.21.1
sp. zn. I. ÚS 3190/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021 č. j. 2 As 121/2020-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2020 č. j. 6 A 165/2019-28, za vedlejšího účastenství Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejší účastnice, za který označila vydání sdělení vedlejší účastnice ze dne 16. 8. 2019 č. j. MMR-29017/2019-83/1779, o nezahájení přezkumného řízení až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty. O návrhu stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto tak, že se zamítá.
O následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2020 č. j. 6 A 165/2019-28 ruší (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že se žaloba stěžovatelky odmítá a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se odchýlily od judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že jí soudy, potažmo správní orgány, zamezily poskytnutí účinné a efektivní soudní ochrany jakožto opomenutému účastníku řízení o předmětném dodatečném povolení stavby, které zřejmě dosud nenabylo právní moci.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soudu příslušný.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své judikatury, nutno uvést, že v zásadě není úkolem Ústavního soudu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů či dohlížel na její dodržování. V souvislosti s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za přiléhavé odkázat na jeho závěr, podle něhož není-li zásahem do práv stěžovatelky nezahájení přezkumného řízení, pak jím tím spíše nemůže být pouhé sdělení této skutečnosti stěžovatelce, byť po uplynutí lhůty pro zahájení takového řízení. Ústavní soud je toho názoru, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou logické, řádně odůvodněné a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze nelze přehlédnout, že tento byl již zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. To znamená, že tento rozsudek již právně neexistuje a ve své podstatě tak nemá Ústavní soud o čem rozhodovat. Z toho důvodu byla předmětná ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu pak Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu