ECLI:CZ:US:2021:1.US.3202.20.1
sp. zn. I. ÚS 3202/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hermes Media a.s., V Luhu 754/18, Praha 4, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výroku V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, Ing. Jana Marka a Ing. Pavla Marka jako vedlejších účastníků řízení, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 12, takto:
I. Výrokem II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výrokem V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výroky V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Před Obvodním soudem pro Prahu 8 bylo vedeno pod sp. zn. 8 C 403/2007 řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určené nemovitosti. Stěžovatelka do tohoto řízení vstoupila namísto svého právního předchůdce, žalovaného Jaroslava Kocáby, od něhož nabyla spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 na dotčené nemovitosti.
4. Po předchozím řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zrušuje podílové spoluvlastnictví žalobce (Jaroslava Marka, který v průběhu řízení převedl 2/5 svého podílu na svého syna Jana a 2/5 na svého syna Pavla; v průběhu odvolacího řízení právní předchůdce vedlejších účastníků zemřel, přičemž odvolací soud rozhodl o tom, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s vedlejšími účastníky) a žalované (stěžovatelka) k ideální 1/5 blíže určené nemovitosti (výrok I.). Ve vztahu ke zbývajícím 4/5 sporné nemovitosti rozhodl nalézací soud tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Ideální 1/5 nemovitosti přikázal soud do výlučného vlastnictví žalobce (výrok III). Na vyrovnání jeho podílu byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6 890 000 Kč (výrok IV.), o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice částku 29 051 Kč (výrok V.) a rovněž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 974.490 Kč (výrok VI.).
5. K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudkem nalézacího soudu ve výroku I. a II. potvrzuje. Ve výroku IV. byl rozsudek nalézacího soudu změněn co do výše vypořádacího podílu, kterým měla být nově částka 1 790 000 Kč (výrok I.). Stran nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice částku 65 149 Kč (výrok II.) a žalobci pak částku 660 703 Kč (výrok III.).
6. Právě nákladové výroky jak nalézacího, tak i odvolacího soudu napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny. Stěžovatelka je toho názoru, že o nákladech řízení mělo být rozhodnuto dle ustanovení §150 o. s. ř., neboť poměřovat úspěch a neúspěch věci je třeba v širších souvislostech. Rozhodnutí obecných soudů je stran nákladů řízení nespravedlivé a formalistické. Stěžovatelka současně poukázala na specifika soudního řízení, v němž dochází k vypořádání podílového spoluvlastnictví - jedná se o iudicium duplex. Z toho důvodu nelze hovořit o procesním neúspěchu některé ze stran. Žaloba vedlejších účastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla co do ideálních 4/5 předmětné nemovitosti zamítnuta a soudy rozhodly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k ideální 1/5 nemovitosti. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl žádné zvláštní důvody, pro které by bylo lze uložit stěžovatelce náklady ve shora uvedené výši. Městský soud vyšel pouze z toho, že vedlejší účastníci měli být v řízení úspěšní, aniž by tento svůj závěr jakkoliv blíže odůvodnil. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20.
III.
7. Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatovali, že stěžovatelka již na začátku řízení mohla předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, přičemž celý soudní proces se snažila prodlužovat. Stěžovatelka vstoupila do již probíhajícího soudního řízení a věděla, jaká je právní a skutková situace. Ve svém jednání se přitom spoléhala na to, že právní předchůdce vedlejších účastníků nebude mít dostatek finančních prostředků na to, aby ji ze spoluvlastnického podílu vyplatil.
8. Městský soud v Praze v souvislosti s napadenými výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Oba nákladové výroky považuje městský soud za správné, není si vědom toho, že by ve věci došlo k porušení základních práv a svobod účastníků řízení.
9. Stěžovatelka využila svého práva repliky k vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků, přičemž se vyjádřila k průběhu samotného řízení o zrušení spoluvlastnictví s tím, že je i nadále přesvědčena, že jí měla být sporná nemovitost přikázána do vlastnictví. Stran nákladů řízení odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 nebo I. ÚS 262/20, jejichž závěry mají dopadat i na právě projednávaný případ.
IV.
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozsudků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o náklady řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Přezkum Ústavního soudu je též minimalizován zejména tam, kde sporná částka nedosahuje ani výše bagatelní hranice sporu. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud je toho názoru, že pro posouzení předmětného případu má podstatný význam ta skutečnost, že se jednalo o tzv. řízení iudicium duplex. To znamená, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce a žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Povahově tak nejde o klasické sporné řízení, v němž by jedna z proti sobě stojících stran musela vyhrát a druhá prohrát.
13. Vzhledem k takto výjimečnému postavení účastníků řízení není snadné rozhodnout o náhradě nákladů soudního řízení, neboť není zřejmé, která strana vlastně "vyhrála" a která "prohrála". Jinými slovy řečeno, v obdobných případech nelze bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci. Tomuto specifickému rysu řízení pak odpovídá též roztříštěnost judikatury obecných soudů v obdobných věcech. Vzhledem k tomu, že z věcných důvodů není prakticky možné, aby se touto otázkou sjednocujícím způsobem zabýval Nejvyšší soud, přistoupil Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 262/20 k zevrubné analýze této problematiky. Z té mimo jiné vyplývá, že "nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny.".
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků se však naopak podává, že soudy založily odůvodnění svých nákladových výroků na zásadě úspěchu ve věci, jejíž aplikace není tomuto typu řízení vlastní - v podrobnostech lze zcela odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20. Chce-li obecný soud v řízeních, která mají charakter iudicium duplex, rozhodnout o nákladech řízení asymetricky, měl by přednést pro tento svůj postup přesvědčivé argumenty. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků se takové důvody nepodávají, a proto přistoupil Ústavní soud k jejich částečné kasaci. Výše uvedené neznamená, že by obecné soudy nemohly v nákladových výrocích zohlednit průběh soudního řízení, nicméně musí tento svůj postup řádně odůvodnit. To se v projednávané věci nestalo, čímž došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pro úplnost je však nutno uvést, že obecné soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení před vyhlášení citovaného nálezu Ústavního soudu.
15. Ve světle řečeného Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přikročil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení výroků II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výroků V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu