ECLI:CZ:US:2021:1.US.3267.20.1
sp. zn. I. ÚS 3267/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Karolínou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 2073/20, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 842/2020-336 ze dne 26. srpna 2020, Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 377/2019-288 ze dne 21. ledna 2020 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 16 T 63/2019-259 ze dne 24. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti osmi měsíců, dále mu uložil povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně ve výši 8 785 Kč, poškozené fyzické osobě ve výši 169 906,30 Kč, jakož i povinnost odčinit jí nemajetkovou újmu 50 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená fyzická osoba odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl, jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávné právní posouzení skutku a brojí proti výši přiznané náhrady škody.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor právních závěrů a provedeného dokazování. Podle něj poškozená neutrpěla vážnou poruchu zdraví - posttraumatickou stresovou poruchu (dále též "porucha"), avšak stěžovateli nebylo umožněno takový závěr nalézacího soudu vyvrátit, přestože některé provedené důkazy jeho tvrzení podporovaly (výpověď znalce). Obecné soudy nezohlednily jeho omluvu, ani že uznal nevhodnost svého chování, neprovedly výslechy svědků, kteří by se mohli vyjádřit, jak se projevují potíže poškozené, a také k její věrohodnosti, vycházely pouze z tvrzení poškozené o intenzitě útoku. Pochybení konstatovala rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která ve vyjádření k dovolání stěžovatele odkázala na znalecký posudek (absence konkrétních potíží poškozené vážně zasahující do jejího běžného života), vyjádřila pochybnosti o správnosti kvalifikace trestného činu i výši náhrady škody a za nepřezkoumatelný označila výrok o nemajetkové újmě. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně použil analogii s popisem újmy v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 751/2017-46 ze dne 19. července 2017. V napadených rozhodnutích stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.
4. Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu: podle předsedy senátu 7 Tdo nebylo postupem obecných soudů porušeno žádné základní právo stěžovatele, ústavní stížnost je opakováním argumentace, s níž se Nejvyšší soud vypořádal, a stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Nejvyšší soud si je vědom obtížnosti dokazování stavů odpovídajících posttraumatické stresové poruše a závažnosti jejich dopadu na zdraví, není však povolán podrobně posuzovat provedené důkazy a vytvářet vlastní skutkové hodnocení; námitkami stěžovatele se zabýval, nezjistil, že by došlo k extrémnímu rozporu, opomenutí důkazů nebo libovůli při jejich hodnocení. Nejvyšší soud byl vázán dovolacími námitkami stěžovatele, a proto se vyjádřením státní zástupkyně zabýval jako obiter dictum; v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení.
5. V replice stěžovatel uvedl, že důkazy jím navržené nebyly připuštěny a namítané rozpory byly bagatelizovány; znovu odkázal na znalecký posudek, podle kterého nejsou potíže poškozené důvodem pro patnáctiměsíční pracovní neschopnost.
6. Po seznámení s obsahem spisu nalézacího soudu sp. zn. 16 T 63/2019 i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které zkoumají a posuzují, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodňují. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů svévolné.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel měl konflikt s bývalou přítelkyní, která po napadení stěžovatelem přivolala policii; hlídka zranění poškozené, před jejím odvezením záchrannou službou, zdokumentovala. Dále je patrné, že poškozená byla patnáct měsíců v pracovní neschopnosti, a následně jí byla přiznána invalidita I. stupně, poruchu konstatovali i znalci ve svém posudku. Jakkoliv slyšený znalec uvedl, že u této poruchy není typická dlouhodobá pracovní neschopnost, o jejím trvání rozhoduje ošetřující lékař. Znalec se vyjádřil také k věrohodnosti poškozené, kterou označil za zachovalou (č. l. 64).
8. Obecné soudy se zabývaly dopadem útoku na poškozenou. Nalézací soud zohlednil rozdělení poruchy znalcem na lehkou (pacient se neléčí), střední (pacient vyhledá odbornou pomoc a je léčen - případ poškozené) a těžkou (pacient musí být hospitalizován), avšak toto rozdělení automaticky neurčuje závažnost poškození zdraví pro kvalifikaci trestného činu - střední intenzita poruchy nevylučuje těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou je i porucha duševního zdraví, trvá-li delší dobu [§122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku], kterou se rozumí šest týdnů [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 64/68 ze dne 18. října 1968 (R 18/1969)]. Znalec potvrdil trvání poruchy i v době vyšetření poškozené (rok po činu) a důsledek napadení poškozené se projevil i v přiznání invalidity. Rozhodnutí o pracovní neschopnosti je odborným rozhodnutím, které nepřísluší obecnému soudu přezkoumávat; byla-li následně poškozené přiznána invalidita, lze takové rozhodnutí ošetřujícího lékaře považovat za relevantní.
9. Přestože byl stěžovatel odsouzen za zločin, byl mu s přihlédnutím ke všem okolnostem, byť nespecifikovaným (viz odst. 16 rozsudku) uložen výchovný trest při spodní hranici trestní sazby, podmíněně odložený. Byla-li současně poškozené přiznána náhrada za ztrátu na výdělku za dobu její pracovní neschopnosti (odvozené od jednání stěžovatele), nespatřuje Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů žádné pochybení. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele v dostatečném rozsahu a Nejvyšší soud přiměřeně reagoval i na připomínky státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje účastníkovi řízení, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel a že mu budou poskytnuty všechny zákonem předvídané procení nástroje pro obranu jeho práv. Toto právo, ani právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nezaručuje, že soudní rozhodnutí musí vyhovět očekávání účastníka řízení. Za opomenutí důkazů lze považovat situaci, kdy se obecný soud žádným způsobem nevypořádá s účastníkem navrženými důkazy (neprovede je a nevysvětlí, proč je odmítl provést), pokud by takové důkazy mohly podporovat jeho právní tvrzení. Taková situace však nenastala; nalézací soud v řízení (č. l. 212) i v odůvodnění rozsudku (odst. 14) uvedl, proč považuje další výslechy za nadbytečné. Ani odvolací soud, který ve veřejném zasedání provedl důkaz přečtením prohlášení jedné ze stěžovatelem navržených svědkyň, nedovodil, že by navržená svědectví byla způsobilá poskytnout lepší informace a zpochybnit délku doby pro kvalifikaci těžké újmy na zdraví. Neprovedení navrženého důkazu nebylo porušením zásady rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) a stěžovatel nebyl stíhán pro jednání, které by nebylo trestným činem (čl. 39 Listiny).
11. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, pak Ústavní soud uvádí, že jeho rozhodování je založeno na principu subsidiarity - nezbytným předpokladem je efektivní vyčerpání opravných prostředků již v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel v odvolání (č. l. 266 a 267) jen obecně brojil proti celému rozsudku, vyjádřil nespokojenost s popisem skutku a jeho kvalifikací, závažností poruchy a délkou pracovní neschopnosti. Rovněž z dovolání (č. l. 319-322) není patrné, že by stěžovatel námitku proti přiznání nemajetkové újmy Nejvyššímu soudu vůbec uplatnil, a proto není v tomto rozsahu ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu