ECLI:CZ:US:2021:1.US.3269.20.1
sp. zn. I. ÚS 3269/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2020 č. j. 13 To 224/2020-377 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. července 2020 č. j. 2 T 52/2018-363, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 11. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 9. 2018 č. j. 2 T 52/2018-170 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené České poště, s. p. škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 14. 5. 2018 do zaplacení a podle §229 odst. 2 trestního řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestního jednání se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 9. 1. 2017 v N., okres B., uzavřel jako jednatel společnosti s poškozenou Českou poštou, s.p. smlouvu o zajištění služeb s platností od 1. 4. 2017, spočívající v provozování a vedení pobočky Pošta Partner N., přičemž v přesně nezjištěné době od začátku měsíce října 2017 do 15. 11. 2017 si postupně přisvojil bez vědomí poškozené svěřenou finanční hotovost v celkové výši 888 720 Kč, kterou v rozporu s uzavřenou smlouvou neodvedl, ponechal si ji a naložil s ní nezjištěným způsobem. Tím způsobil poškozené škodu ve výši 888 720 Kč, z níž pak dne 16. 11. 2017 v návaznosti na provedenou kontrolu a uznání závazku s náhradou škody dne 15. 11. 2017 uhradil částku ve výši 88 720 Kč.
4. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. 9 To 344/2018-203 zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 879/2019-271 rozhodl tak, že usnesení krajského soudu zrušil v části, v níž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě škody vůči poškozené. Současně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu a ve výroku podle §229 odst. 2 trestního řádu, jímž byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Podle §265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným užitím §265 trestního řádu a podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil, aby poškozené nahradil majetkovou škodu ve výši 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 800 000 Kč od 14. 5. 2018 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní stížnost stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 213/20 pro zjevnou neopodstatněnost (odkazované rozhodnutí je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Dne 10. 6. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Novou skutečností, která měla svědčit o jeho nevině, bylo policejním orgánem zjištěné vloupání do téhož objektu, ve kterém dříve kromě trafiky provozoval i poštu a při kterém neznámý pachatel po odstranění dvou visacích zámků na ochranné mříži vnikl do skladu, kde odcizil zboží v celkové hodnotě 227 902 Kč, a za pomoci zde nalezeného klíče i do trezoru, odkud odcizil finanční hotovost ve výši 268 500 Kč. Ke vloupání došlo dne 2. 12. 2019. Právě způsob, jakým maskovaný neznámý pachatel, jehož zachytila bezpečnostní kamera, vnikl do objektu, tedy bez poškození zámku zadních vstupních dveří, který nebyl od října 2017 za celou dobu vyměněn a který musel být překonán za pomoci shodného klíče, jímž tak neznámý pachatel musel nepochybně disponovat, by mohl potvrzovat stěžovatelem v hlavním líčení tvrzenou verzi o odcizení finančních prostředků, za jejichž zpronevěru byl odsouzen.
6. O návrhu stěžovatele rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání usnesením ze dne 27. 7. 2020 sp. zn. 2 T 52/2018-363 tak, že jej podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl. Uvedený soud v trestní věci stěžovatele rozhodl na základě mnoha důkazů, které v rámci jimi utvářeného uceleného řetězce činí závěr o vině nepochybným, a to i za situace, kdy stěžovatel své v přípravném řízení učiněné doznání u hlavního líčení odvolal. Tvrzená nová skutečnost sama o sobě ani ve spojení s obhajobou stěžovatele uplatněnou v hlavním líčení nijak nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, který vyplynul z provedeného dokazování a který podle okresního soudu není možné rozumně vyložit jiným způsobem. Tato skutečnost nepřináší nic, co by mohlo změnit hodnotící závěr ohledně věrohodnosti obhajoby stěžovatele, resp. nic zásadního, čím by tuto obhajobu potvrzovala, a to ani osobou pachatele vloupání, který vzhledem ke stejnému způsobu jeho provedení musel být identický se stěžovatelem tvrzeným dřívějším vloupáním. Určitá podobnost provedení obou vloupání je výrazně zeslabována jak absencí časové souvislosti, tak tím, že se týká jen toho, že zámek zadních vstupních dveří objektu měl být překonán bez poškození. Pouze na základě této podobnosti ovšem není možné uzavřít, že se s určitostí muselo jednat o stejného pachatele, který k překonání zámku vstupních dveří použil duplikát klíče, zvláště když v případě obou, tedy i policejním orgánem šetřeného vloupání, nebyl případný pachatel, stejně jako způsob, jakým mělo dojít k překonání tohoto zámku, zjištěn.
7. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu byla usnesením krajského soudu ze dne 29. 9. 2020 č. j. 13 To 224/2020-377 zamítnuta, neboť toliko subjektivní tvrzení stěžovatele opětovně vyjádřené v podaném návrhu, při výslechu ve veřejném zasedání, jakož i v podané stížnosti, není žádnou novou skutečností, a nemůže ani ovlivnit posouzení viny stěžovatele či přiměřenost jeho trestu.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul, v jaké skutečnosti spatřoval důvod pro obnovu řízení. Zjištěné okolnosti vloupání, k němuž došlo dne 2. 12. 2019, podle jeho názoru odůvodňují závěr, že nemusel být pachatelem jednání, pro které byl odsouzen. Mohla jím být neznámá osoba, která zcela zjevně disponovala klíči od daného objektu, mohla se do něj dostat a finanční prostředky odcizit. Obecné soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo zvážit tuto variantu. Místo toho však vycházely primárně z doznání, která stěžovatel učinil jen jako obranu v rámci trestního řízení, aby Česká pošta, s.p. doznala, že mu odmítala vydat vícero klíčů. Tím, že obecné soudy zcela zjevně bezdůvodně odmítly akceptovat a interpretovat důkazy, jež mohly vést k závěru o nevině stěžovatele, mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými usneseními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v napadených usneseních náležitě a přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda stěžovatelem tvrzená nová skutečnost je důvodem obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu v jeho trestní věci, jakož i s veškerou argumentací, kterou stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s hodnocením obecných soudů, aniž by bylo třeba toto jejich hodnocení za účelem ústavněprávního posouzení jakkoli doplnit, plně postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení, které jsou shrnuty v úvodní části tohoto usnesení. Tvrzená skutečnost nebyla s to zpochybnit skutková zjištění, na jejichž základě obecné soudy uznaly stěžovatele vinným, k čemuž je třeba dodat, že tato zjištění nevycházela jen z jeho doznání, nýbrž také z dalších provedených důkazů, které byly shrnuty již v odsuzujícím rozsudku okresního soudu. Napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Ústavy, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu