ECLI:CZ:US:2021:1.US.33.20.2
sp. zn. I. ÚS 33/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) Ing. Michala Lurie, 2) Ing. Otakara Vrbíka, 3) Pavla Wollmana, 4) Valdemara Meci a 5) Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupených JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele 1) napadající rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019, která byla Ústavním soudem vedena pod sp. zn. I. ÚS 33/20. Tentýž rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 44/20 i stěžovatelé 2) až 5). Za této situace, s odkazem na §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."), spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 33/20.
Stěžovatel 1) se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za dobu od 18. 5. 2011 do 19. 2. 2013. Stěžovatelé 2) až 5) se s odkazem na shodná ustanovení domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku I. b), jímž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z usnesení sp. zn. I. ÚS 4160/19 ze dne 28. 1. 2020 bylo zjištěno, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo podáno dovolání a nahlédnutím do databáze Infosoud Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl dne 15. 9. 2021.
Ústavní soud se podanými stížnostmi zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jejich přijatelnosti, tedy zda vyhovují požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou nepřípustné.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně občanského soudního řádu a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle §243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 o. s. ř.). Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že dovolatel nenapadne dovoláním i výrok o nákladech řízení, byť tak učinit mohl a měl, a nevyčerpal procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.
Za dané situace Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další). Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (srov. sp. zn. IV. ÚS 1112/20). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19).
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávajících ústavních stížností pro jejich předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv mají k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se mohou s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li i nadále přesvědčeni, že k tomu mají důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj