ECLI:CZ:US:2021:1.US.3319.19.1
sp. zn. I. ÚS 3319/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího a Lenky Fexových, společně zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 52/2014-68 ze dne 16. března 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 253/2016-159 ze dne 24. května 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3544/2018-184 ze dne 25. července 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 52/2014-68 ze dne 16. března 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 253/2016-159 ze dne 24. května 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3544/2018-184 ze dne 25. července 2019, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako Listina) a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Dodatkový protokol" a "Úmluva") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Stěžovatelé během devadesátých let minulého století koupili od původních privatizujících subjektů (soukromé společnosti Interier Praha a.s. a Dental, a.s.) několik nemovitostí nacházejících se v jednom z průmyslových areálů v Praze. Postupně na své náklady vybudovali průmyslový a obslužný komplex, který jako celek dodnes podnikatelsky využívají. Původní privatizující subjekty nabyly nemovitosti v rámci privatizačních projektů, do nichž tehdejší Fond národního majetku tyto nemovitosti zařadilo. Některé z nemovitostí se ovšem později staly spornými, když hlavní město Praha v roce 2001 vůči stěžovatelům uplatnilo nárok na vydání těchto nemovitostí. Hlavní město tvrdilo, že podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je vlastníkem těchto nemovitostí. Stěžovatelé nárok hlavního města neuznali, neboť bez vlastnictví některých z nemovitostí v areálu by nemohli v provozu areálu pokračovat.
3. Stěžovatelé tak s hlavním městem vedli několik soudních sporů týkajících se jednotlivých sporných nemovitostí, které všechny postupně skončily před Ústavním soudem - usnesení sp. zn. I. ÚS 1574/09 ze dne 17. prosince 2009, nález sp. zn. I. ÚS 3177/11 (N 97/65 SbNU 305) ze dne 9. května 2012 a nález sp. zn. II. ÚS 1604/12 (N 11/72 SbNU 159) ze dne 28. ledna 2014 - přičemž některé z nemovitostí zůstaly ve vlastnictví stěžovatelů, jiné nikoliv.
4. Za účelem provozuschopnosti areálu se stěžovatelé s hlavním městem dohodli na odkupu nemovitostí, jež nezůstaly v jejich vlastnictví, a následně se obrátili na Ministerstvo financí jakožto právního nástupce původního organizátora privatizace (Fondu národního majetku) s žádostí o úhradu náhrady škody - výdajů vynaložených na soudní spory proti hlavnímu městu a kupní ceny, kterou museli zaplatit, aby odstranili škodní důsledek protiprávního jednání státu, jež spočívalo v tom, že Fond národního majetku do tehdejší privatizace zařadil majetek, který tam zařazen být neměl. Ministerstvo financí ovšem nárok stěžovatelů na náhradu škody odmítlo jako neoprávněný, a tak se stěžovatelé tohoto nároku domáhali před obecnými soudy.
5. Žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali po vedlejší účastnici (České republice - Ministerstvu financí) zaplacení částky 2 435 733,75 Kč s příslušenstvím, sestávající částky dříve uhrazené hlavnímu městu Praze za koupi pozemků a za náklady vynaložené v soudním sporu s hlavním městem Prahou. Žalobu proti vedlejší účastnici stěžovatelé odůvodnili tím, v minulosti koupili od restituentů nemovitosti nacházející se na území Prahy. Ty však, jak se ukázalo, nebyly správně restituovány, jelikož byly vráceny do vlastnictví hlavního města Prahy zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. To bylo konstatováno i v soudním sporu, který vedli stěžovatelé s hlavním městem Prahou o vydání předmětných nemovitostí. Po skončení tohoto soudního sporu uzavřeli stěžovatelé s hlavním městem Prahou kupní smlouvu na předmětné pozemky. Za orgán jednající jménem státu přitom stěžovatelé označili Ministerstvo financí jako orgán, který převzal práva a povinnosti po zaniklém Fondu národního majetku, jenž původně vydal restituční rozhodnutí.
6. Obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 16. března 2016 č. j. 25 C 52/2014-68 zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že i když došlo k porušení povinností státu, škoda nevznikla, jelikož stěžovatelé za požadovanou kupní cenu od hlavního města Prahy získali protihodnotu, a to předmětné nemovitosti. Žalobci totiž museli uzavřít kupní smlouvu právě s hlavním městem Prahou, jelikož nebyli do té doby vlastníky nemovitostí a zároveň taktéž nebyli povinni touto nemovitost od hlavního města Prahy koupit. Tím byla podle obvodního soudu přetržena příčinná souvislost mezi jednáním státu a uzavřenou kupní smlouvou. Dle názoru soudu by bylo možné požadovat uhrazení kupní ceny proti původním domnělým restituentům, což však stěžovatelé nežádali. Pokud jde o požadovanou náhradu nákladů předchozího soudního řízení, ty hradila obchodní společnost, jejímiž byli stěžovatelé společníky, což je dle názoru soudu samostatná právnická osoba, a proto nemohou stěžovatelé jako fyzické osoby tyto vynaložené náklady požadovat. Žalobu stěžovatelů tak soud prvního stupně zamítl.
7. O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, neboť se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu. Stěžovatelé se bránili dovoláním k Nejvyššímu soudu, o kterém ovšem dovolací soud rozhodl odmítavě.
8. Rozhodnutí obecných soudů ve věci náhrady škody vůči Ministerstvu financí stěžovatelé napadli ústavní stížností, o které Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 4093/17 (N 63/88 SbNU 865) ze dne 29. března 2018 tak, že zrušil napadené rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu pro nepřezkoumatelnost, neboť tato napadená rozhodnutí nedostála požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí a nevypořádala se s některými námitkami. Problematickou Ústavní soud shledal rovněž argumentaci odvolacího soudu ohledně poučení podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen jako "o. s. ř."), kdy tento obecný soud naznačil jiné řešení věci ovšem účastníky v souladu s tímto ustanovením o. s. ř. nepoučil. Ústavní soud v nálezu výslovně konstatoval, že se pro vady napadeného rozhodnutí nebyl sto vyjádřit k meritu.
9. V návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu Městský soud v Praze znovu věc projednal a rozhodl nyní napadeným rozsudkem č. j. 25 Co 253/2016-159 ze dne 24. května 2018 tak, že rozhodnutí obvodního soudu opět potvrdil, neboť se opětovně ztotožnil s jeho skutkovými i právními zjištěními. Odůvodnění nového rozhodnutí pak odvolací soud ve světle závazného právního názoru Ústavního soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 4093/17 doplnil.
10. Proti novému rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl nyní napadeným usnesením č. j. 25 Cdo 3544/2018-184 ze dne 25. července 2019 jako nepřípustné. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že stěžovatelům opravdu nemohla vzniknout škoda, protože předmětné nemovitosti od počátku nevlastnili, neboť tehdejší převod nemovitostí učiněný Ministerstvem financí (Fondem národního majetku) ve prospěch třetí osoby, od níž následně nemovitosti nabyli stěžovatelé, je absolutně neplatný a tato neplatnost působí od počátku. Nejvyšší soud mj. zopakoval svůj právní názor, že skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, k čemuž však v projednávané věci stěžovatelů z důvodu nevlastnictví předmětných nemovitostí dojít nemohlo. Též uvedl, že nynější argumentace odvolacího soudu týkající se poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. již byla srozumitelnější oproti původnímu rozhodnutí a napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí nepřezkoumatelností a je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolací soud i výslovně odkázal. Nejvyšší soud se pak zabýval i otázkou aktivní legitimace ve vztahu k nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů řízení vedených proti hlavnímu městu, přičemž konstatoval, že náklady tehdy neplatili stěžovatelé, nýbrž jimi vlastněná společnost. Připomněl pak, že společnost nelze ztotožňovat s jejími společníky, a proto ani v tomto ohledu stěžovatelům nevznikla tvrzená škoda. Dle Nejvyššího soudu tak soudy nižších stupňů tedy i v této otázce postupovaly správně.
II. Ústavní stížnost a vyjádření
11. Stěžovatelé nyní podanou ústavní stížnosti brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 52/2014-68 ze dne 16. března 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 253/2016-159 ze dne 24. května 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3544/2018-184 ze dne 25. července 2019, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
12. Porušení svého práva vlastnit majetek spatřují stěžovatelé především v tom, že obecné soudy příliš formalisticky a v rozporu s účelem práva a principy spravedlnosti odmítly nárok stěžovatelů na náhradu škody, která jim měla vzniknout protiprávním jednáním státu. Obecné soudy přitom porušení ze strany státu výslovně konstatovaly a nezpochybnily skutečnosti týkající se tehdejšího nákupu nemovitostí od třetí osoby, zejména že stěžovatelé nemohli předvídat, že tyto nemovitosti trpí danou vadou, ani skutečnost, že stěžovatelé pozbyli skutečně existující, hmatatelnou a ekonomicky významnou držbu trvající téměř 20 let. Nepřijatelnost postupu obecných soudů pak spatřují též v tom, že odporuje dobrým mravům, což je v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), který se týká skutkově obdobného problému.
13. Dle stěžovatelů jim obecné soudy též nesprávně upřely nárok týkající se nákladů právního zastoupení řízení proti hlavnímu městu ohledně restitučních nároků, když poukázaly na to, že se jedná o odlišný subjekt, neboť náklady tehdy hradila společnost stěžovatelů a nikoli stěžovatelé sami, jež se nyní náhrady domáhají. Takový výklad práva ze strany obecných soudů stěžovatelé označili za přepjatý formalismu.
14. K porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces došlo dle stěžovatelů postupem soudu prvního stupně, když ve svém rozhodnutí naznačil jiné možné řešení věci (ve prospěch stěžovatelů), ač během řízení nic nenaznačoval a v samotném rozhodnutí se jednalo opravdu o pouhé, nepřesné naznačení. Stěžovatelé mají za to, že v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř., měl obvodní soud strany řízení o jiném možném posouzení věci poučit a vyzvat je k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, což ovšem soud prvního stupně neučinil. Tento postup obvodního soudu je dle stěžovatelů protiprávní a protiústavní, neboť porušuje jejich právo na spravedlivý proces.
15. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že obecné soudy nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vyřčený v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 4093/17, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Obecné soudy dle stěžovatelů v navazujícím řízení neodstranily vadu vytknutou Ústavním soudem týkající se odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť odůvodnění nových rozhodnutí jen opakují předchozí závěry a nic nového nepřináší, tudíž jsou stále vadná a z tohoto důvodu sama o sobě protiústavní.
16. K nyní podané ústavní stížnosti stěžovatelů se vyjádřily prvostupňový, odvolací i Nejvyšší soud jako účastníci řízení před Ústavním soudem a Ministerstvo financí jakožto vedlejší účastník ve věci. Ke všem těmto vyjádřením se pak souhrnně prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili stěžovatelé.
17. Obvodní a městský soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na svá napadená rozhodnutí. Nejvyšší soud se pak k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že argumentace stěžovatelů dle něj nemůže založit důvodnost jejich ústavní stížnosti. Uvedl, že všemi námitkami stěžovatelů se ve svém napadeném rozhodnutí řádně zabýval a spolu se soudem odvolacím zhojily vadu předchozích rozhodnutí spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
18. Ministerstvo financí jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřilo poměrně rozsáhle. Uvedlo, že se ztotožňuje s výkladem pojmu "skutečná škoda" učiněným obecnými soudy a na straně stěžovatelů tak odkupem nemovitostí od hlavního města opravdu ke škodě nedošlo; naopak zmiňuje, že v případě kupních cen zaplacených stěžovateli tehdy třetím osobám se jedná o bezdůvodné obohacení, což už by ale byl jiný spor, který se Ministerstva netýká. Argumentaci stěžovatelů nálezem sp. zn. I. ÚS 2216/09 označilo Ministerstvo za nepřiléhavou, neboť tento nález se týkal jiné otázky (promlčení) a stěžovatelka v daném případě nabyla majetek přímo od státu (Fondu národního majetku), nikoliv od třetí osoby jak je tomu v případě stěžovatelů. Ministerstvo se dále neztotožnilo ani s názorem stěžovatelů ohledně náhrady nákladů právního zastoupení, neboť názor stěžovatelů dle něj odporuje samotné podstatně obchodní korporace jako samotného subjektu, a ani že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu ohledně nepřezkoumatelnosti předchozích rozhodnutí. Nesouhlasilo ani s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces, neboť dle něj soudy nejsou povinny poučovat účastníky řízení o možnosti uplatnit zcela odlišný nárok než je předmětem řízení. Ministerstvo navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně ji v celém rozsahu zamítnout.
19. Stěžovatelé ve své replice k vyjádřením obecných soudů a vedlejšího účastníka zabývali především materiálním pojetím vlastnictví, přičemž odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3177/11 (N 91 SbNU 305) ze dne 9. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145) ze dne 15. října 2007 a sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563) ze dne 16. června 2005, a konstatovali, že stát doposud uznával stěžovatele jako vlastníky předmětných nemovitostí, jako vlastníky je evidoval a též od nich za tyto nemovitosti vybíral daně. Nynější odnětí vlastnického práva tak nelze dle stěžovatelů vyložit jinak než jako zásah do jejich vlastnictví. K vyjádření Ministerstva stěžovatelé dále uvedli, že jeho směřování stěžovatelů, aby se domáhali po původních prodejcích vydání bezdůvodného obohacení je nesmyslná, mj. s ohledem na to, že i sami obecné soudy konstatovaly odpovědnost státu. Stěžovatelé trvali rovněž na porušení práva na spravedlivý proces z důvodů uvedených výše.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
20. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
21. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
22. Ústavní soud předně napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu posoudil ve světle ve věci předcházejícího nálezu sp. zn. I. ÚS 4093/17 (N 63/88 SbNU 865) ze dne 29. března 2018, jehož závěry byly obecné soudy při novém rozhodování ve věci vázány. Odvolacímu a dovolacímu soudu byly vytčeny vady odůvodnění jejich původních rozhodnutí, přičemž po seznámení se s nyní napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto vady byly ze strany obecných soudů zhojeny. Městský soud se nově řádně zabýval argumenty a námitkami stěžovatelů (žalobců) ohledně namítané restrikce škody obvodním soudem, pojetí skutečné škody i namítaným vydržením a "zvelebením" nemovitostí a dostatečně a srozumitelně vysvětlil též neaplikaci §118a odst. 2 o. s. ř., tj. nepoučení o jiném právním posouzení věci. Stejně tak Nejvyšší soud splnil požadavky na něj kladené zrušujícím nálezem, neboť se nyní řádně vyjádřil k namítaným investicím vynaloženým ze strany stěžovatelů na užívání nemovitostí, jakož i k aktivní legitimaci ohledně nákladů právního zastoupení v restitučním řízení. Celkově pak obě napadená rozhodnutí splňují požadavky řádného, logického a srozumitelného odůvodnění, nejsou vadná a nepřezkoumatelná a z ústavněprávního hlediska jim tak již není co vytknout.
23. Co se týče námitky stěžovatelů ohledně porušení jejich práva vlastnit majetek v důsledku nesprávného nepřiznání nároku na náhradu škody, Ústavní soud na tomto místě toliko připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
24. K namítanému nesprávnému nepřiznání nároku na náhradu škody, kdy obecné soudy výkladem dospěly k závěru, že v daném případě stěžovatelům nárokovaná škoda nevznikla, tak Ústavní soud toliko zdůrazňuje, že ve světle výše uvedeného je výklad podústavního práva, tj. především pojmu škoda a příčinná souvislost, primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud by byl do jejich činnosti oprávněn zasáhnout pouze z výše vymezených důvodů. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal, že by ze strany Městského či Nejvyššího soudu došlo k některému ze zásadních pochybení, které by opravňovalo jeho kasační zásah.
25. Argumentaci stěžovatelů nálezem sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551) ze dne 31. května 2011 pak lze shodně s názorem Ministerstva financí v jeho vyjádření k ústavní stížnosti označit za nepřiléhavou, neboť tento nález se týká situace, kdy stěžovatel nabyl nemovitosti přímo od státu, nikoliv od soukromé osoby, jak je tomu v případě stěžovatelů v nyní posuzovaném případě, a současně v daném případě škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti státu. V nyní posuzované věci ovšem obecné soudy dospěly k závěru, že linka příčinné souvislosti mezi škodou namítanou stěžovateli a konstatovaným porušením povinnosti ze strany státu byla přetržena, a proto škoda vzniknout nemohla, což náležitě odůvodnily. Nejedná se tedy o skutkově obdobný problém, na nějž by bylo možné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 aplikovat.
26. K námitce stěžovatelů týkající se poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud nyní, obdobně jako ve svém předešlém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4093/17, opakuje, že smyslem poučovací povinnosti soudu dle tohoto ustanovení je zajistit, aby účastník řízení nebyl překvapen jiným právním posouzením věci soudem, aniž by tomuto účastníku bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy [nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že v dané věci obecné soudy neshledaly jiné možné právní posouzení věci, o kterém by v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř. byli povinni účastníky řízení poučit, nýbrž naznačily pouze možné uplatnění jiného nároku ze strany stěžovatelů, případně jejich společnosti. Takové poučení o hmotném právu, tj. jaký jiný nárok by stěžovatelé mohli uplatnit, je však v občanskoprávním řízení nepřípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 ze dne 11. ledna 2011). Obecné soudy tedy v tomto ohledu postupovaly správně a svůj postup pak též řádně odůvodnily.
27. Ani poslední z námitek stěžovatelů ohledně upření nároku týkajícího se nákladů právního zastoupení řízení proti hlavnímu městu ohledně restitučních nároků ze strany obecných soudů pak nezaloží důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud toliko uvádí, že se plně ztotožňuje s názorem vysloveným městským i Nejvyšším soudem v nyní napadených rozhodnutích. Obchodní společnost je ze své podstaty samostatným subjektem a nositelem práv a povinností, který nelze ztotožňovat s jejími společníky. Jestliže tak v případě stěžovatelů náklady na jejich právní zastoupení vynaložila společnost, jejímiž společníky stěžovatelé jsou, snížil se majetkový stav této právnické osoby jako samostatného subjektu, nikoliv stěžovatelů jakožto společníků. Jestliže pak stěžovatelé uplatnili náklady na právní zastoupení a náklady řízení, které neplatili oni sami, nýbrž jejich společnost, jako svou škodu, domáhali se náhrady škody, jež nevznikla jim, ale společnosti, která je vynaložila. Aktivní legitimace stěžovatelů tak ve vztahu k těmto nákladům opravdu není dána, jak správně konstatoval jak městský soud, tak následně soud Nejvyšší.
28. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu