ECLI:CZ:US:2021:1.US.3329.20.1
sp. zn. I. ÚS 3329/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace M.B.M., s. r. o., sídlem Milady Horákové 14, Praha 7, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 č. j. 17 Co 191/2020-615, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ivana Zuckersteina, MBA, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení přiloženého k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 11. 2019 č. j. 13 Nc 6802/2009-544 zamítl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce. Podle okresního soudu nemůže obstát námitka vedlejšího účastníka, že pohledávka stěžovatelky zanikla, tím, že si vedlejší účastník započetl svou pohledávku vůči ní. Usnesení okresního soudu není ústavní stížností napadeno.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se exekuce zastavuje (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 3 993 Kč (výrok II) a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 11 410, 30 Kč (výrok III).
4. Krajský soud uvedl, že okresní soud dospěl ke správnému závěru, totiž že žádná z pohledávek vedlejšího účastníka se nesetkala s žádnou z pohledávek stěžovatelky v době jejich splatnosti, a to i bez ohledu na možné následné promlčení před projevem vůle k započtení. Dále se ztotožnil s názorem okresního soudu, že námitka promlčení nebyla stěžovatelkou uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud však dospěl k závěru, že na daný případ lze aplikovat §388 odst. 2 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Podle jeho názoru řízení, v nichž byla vydána exekvovaná rozhodnutí, se týkala různých pokusů vedlejšího účastníka o vymáhání jedné pohledávky. Proto, podle názoru krajského soudu, proti sobě stojí vzájemná práva na peněžitá plnění, která mají vztah k jedné smlouvě. Uzavřel proto, že započtení vzájemných pohledávek je přípustné.
5. Dovolání není v tomto případě podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť předmětem řízení bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že se krajský soud dopustil ústavně nekonformní interpretace §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku. Podle jejího názoru k započtení nemohlo dojít, protože vzájemné pohledávky nesplnily podmínky kladené obchodním zákoníkem. V tomto směru je také přesvědčena, že krajský soud neprovedl dokazování dostatečným způsobem. Stěžovatelka tvrdí, že mezi ní a vedlejším účastníkem neexistoval nikdy smluvní vztah a pohledávky vznikly v souvislosti se soudními řízeními a nikoli v souvislosti s úvěrovou smlouvou, která byla předmětem těchto řízení.
8. Stěžovatelka tvrdí, že usnesení krajského soudu je překvapivé, protože neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem na výklad §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku a nedal tak možnost stěžovatelce se k němu vyjádřit.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatelka především namítá překvapivost napadeného usnesení. Jak však sama ve své argumentaci uvádí, spornou interpretaci vnesl do řízení vedlejší účastník, a nebyla tak něčím, co by ve sporu bylo novým nebo se nezakládalo na tvrzeních účastníků řízení. Součástí civilního řízení i posuzování argumentace účastníků, přičemž rozhodující soud má možnost se přiklonit k jedné straně sporu a akceptovat její argumentaci. V tom nemůže postupovat svévolně, ale i v takovém případě musí být odůvodnění rozhodnutí dostatečné a obsahovat důvody a myšlenkové procesy, které jej k takovému závěru vedly. Je na účastnících řízení, aby reagovali na argumenty druhé strany a vyvracely je. Jak budou postupovat a nakolik se argumentaci budou věnovat, je plně v jejich rukou. V takovém případě však nelze tvrdit, že pokud se soud přikloní k argumentaci, která byla účastníkům známa, je jeho rozhodnutí překvapivé.
13. Postup, který zvolil krajský soud se pohybuje v rámci jeho diskrece. Důvody, které jej vedly k vydání individuálního právního aktu jsou přesvědčivé a důkazní situace předložený závěr umožňuje. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že v tomto případě došlo k tomu, co rozhodovací praxe Ústavního soudu souhrnně označuje jako opominuté důkazy.
14. Argumentace stěžovatelky také míří k interpretaci §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, tedy k intepretaci práva podústavního, k níž jsou povolány především obecné soudy. Ústavní soud může do jejich pravomoci zasahovat pouze v případech extrémního porušení ústavních principů, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Odůvodnění podané krajským soudem je konzistentní a nepředstavuje splnění podmínek, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatelka především namítá překvapivost napadeného usnesení. Jak však sama ve své argumentaci uvádí, spornou interpretaci vnesl do řízení vedlejší účastník, a nebyla tak něčím, co by ve sporu bylo novým nebo se nezakládalo na tvrzeních účastníků řízení. Součástí civilního řízení i posuzování argumentace účastníků, přičemž rozhodující soud má možnost se přiklonit k jedné straně sporu a akceptovat její argumentaci. V tom nemůže postupovat svévolně, ale i v takovém případě musí být odůvodnění rozhodnutí dostatečné a obsahovat důvody a myšlenkové procesy, které jej k takovému závěru vedly. Je na účastnících řízení, aby reagovali na argumenty druhé strany a vyvracely je. Jak budou postupovat a nakolik se argumentaci budou věnovat, je plně v jejich rukou. V takovém případě však nelze tvrdit, že pokud se soud přikloní k argumentaci, která byla účastníkům známa, je jeho rozhodnutí překvapivé.
13. Postup, který zvolil krajský soud se pohybuje v rámci jeho diskrece. Důvody, které jej vedly k vydání individuálního právního aktu jsou přesvědčivé a důkazní situace předložený závěr umožňuje. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že v tomto případě došlo k tomu, co rozhodovací praxe Ústavního soudu souhrnně označuje jako opominuté důkazy.
14. Argumentace stěžovatelky také míří k interpretaci §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, tedy k intepretaci práva podústavního, k níž jsou povolány především obecné soudy. Ústavní soud může do jejich pravomoci zasahovat pouze v případech extrémního porušení ústavních principů, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Odůvodnění podané krajským soudem je konzistentní a nepředstavuje splnění podmínek, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu