ECLI:CZ:US:2021:1.US.3349.20.1
sp. zn. I. ÚS 3349/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 59/2020 ze dne 14. 10. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodl usnesením č. j. 16 T 12/2018-13849 ze dne 17. 8. 2020 v trestní věci stěžovatele o jeho žádosti na přiznání práva na bezplatnou obhajobu tak, že toto právo stěžovateli nepřiznal. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel včasnou stížností, již však Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010, když v jeho neprospěch hodnotil skutečnost, že stěžovatel neprokázal neexistenci majetku. Vrchnímu soudu též vytkl, že své rozhodnutí založil na tzv. majetkové potencialitě obviněného, tedy nikoliv na jeho současné finanční situaci, nýbrž na jeho možnosti do budoucna uhradit závazek vzniklý z uplatnění svého práva na obhajobu v trestním řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o rozporu napadeného usnesení stížnostního soudu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43). Ve věci tímto nálezem řešené totiž došlo k porušení práva tehdejší stěžovatelky coby obviněné především tím, že trestní soud posoudil jí předložené doklady o nemajetnosti jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž ji ovšem současně poskytl možnost tuto situaci napravit tím, že by ji byl vyzval k předložení výpisů a dalších listin. Případ stěžovatele je v tomto směru odlišný. Předseda senátu soudu prvního stupně sám stěžovatele vyzval k předložení celé řady konkrétně specifikovaných listin (lustrace v registrech, daňové přiznání, doklad o příjmu ze zaměstnání aj.), z nichž by býval měl vyplynout celistvější obraz o aktuální majetkové situaci stěžovatele. Výzvu adresoval stěžovateli mimo jiné i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel ve své žádosti uvedl, že má příjem ze zaměstnání v konkrétní výši. Tuto výzvu však stěžovatel (potažmo jeho někdejší obhájkyně) ponechal bez náležité odezvy, ač k tomu měl dostatečný časový prostor v řádech měsíců. To ostatně stěžovatel sám nijak nezpochybňuje. Vrchní soud tedy nepochybil, pakliže absenci potřebné součinnosti ze strany stěžovatele přičetl na jeho vrub. Zde se sluší také podotknout, že stěžovatel již v době, kdy mu byla předmětná výzva předsedy senátu doručena, vůbec soud nezpravil o tom, že v mezidobí od podání žádosti došlo k ukončení pracovního poměru, třebaže tato okolnost byla objektivně v jeho zájmu. Nelze než uzavřít, že stěžovatel řádně nevyužil procesní prostor, jenž se mu v řízení před soudem prvního stupně nabízel k prokázání skutečností nasvědčujících jím tvrzené nemajetnosti, což mělo na osud jeho žádosti dopad zásadní (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1502/20 ze dne 16. 9. 2020).
K výhradám stěžovatele týkajícím se jeho tzv. majetkové potenciality, na níž měl vrchní soud též založit odůvodnění svého rozhodnutí, pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že důraz na tento aspekt je v rozporovaném rozhodnutí stížnostního soudu výrazně potlačen, jelikož vrchní soud si tu byl dobře vědom zákazu vycházet z hypotetických příjmů obviněného v budoucnu, vyvěrajícího z judikatury Ústavního soudu. Výše zaujatý závěr o absenci součinnosti stěžovatele, který v ústavněprávní rovině jako samostatný důvod rozhodnutí zcela obstojí, jej z tohoto hlediska zastiňuje, takže nemá význam se okruhem námitek stran majetkové potenciality dále zabývat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu