ECLI:CZ:US:2021:1.US.3403.20.1
sp. zn. I. ÚS 3403/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti HL Investment Solutions s. r. o., Na příkopě 988/31, Staré Město, Praha 1, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, Ph.D., advokátem, sídlem Opatovická 24, Praha 1, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 C 66/2019-217 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. 4 C 66/2019-235 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 30 Co 214, 213/2020-254, takto:
I. Výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 C 66/2019-217 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. 4 C 66/2019- 235 a výrokem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 30 Co 214, 213/2020-254, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto v dotčených částech výroku ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných jí čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení své pohledávky ve výši 18 642 823, 56 Kč, vedené za zástavní dlužnicí (žalovanou společností ANTEL 1993 s. r. o.), a to prodejem zastavených nemovitostí. Návrh stěžovatelky byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 C 66/2019-217 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. 4 C 66/2019-235 zamítnut (výrok I.). Výrokem II. citovaného usnesení bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna uhradit žalované zástavní dlužnici (vedlejší účastnici) náklady řízení ve výši 156 240 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 30 Co 214, 213/2020-254 rozhodnuto tak, že se výrok I. usnesení nalézacího soudu mění jen tak, že se nařizuje soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 2 292 736,88 Kč, a to prodejem zastavených nemovitostí. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatelka je povinna uhradit žalované náklady ve výši 255 800 Kč.
5. Stěžovatelka je toho názoru, že výroky obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Obecné soudy dle jejího mínění pochybily, když při stanovení tarifní hodnoty vycházely z ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif") a nikoliv z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, podle něhož zřízením zástavního práva k zajištění pohledávky se nezvyšuje majetek zástavního věřitele.
6. Stěžovatelka je toho názoru, že výše nákladů řízení není v souladu se smyslem a účelem institutu náhrad nákladů řízení, kterým je náhrada účelně vynaložených nákladů, které vznikly úspěšné straně v souvislosti s řízením tak, aby nenesla ekonomické následky sporu. V projednávané věci byla určená náhrada nákladů řízení nepřiměřená, a to s ohledem na zvláštní povahu řízení a nařízení soudního prodeje zástavy, jehož účelem je, aby si věřitel pouze opatřil vykonatelný titul pro uspokojení ze zajišťovacího práva. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž je tento zvláštní typ řízení zákonem koncipován tak, aby věřitel rychle a efektivně dosáhl vykonávacího titulu a proto jsou omezeny i námitky dlužníka, které může před soudem vznést a dokazování nutné k nařízení soudního prodeje zástavy je omezeno na minimum. Tento typ řízení, který je značně formalisticky zjednodušený, fakticky není pro poskytovatele právních služeb stejně náročný a obtížný jako v řízeních, ve kterých se při provádění dokazování neupozadí princip materiální pravdy.
7. Přiznaná náhrada nákladů řízení je v rozporu s obecným principem proporcionality a v hrubém nepoměru k povaze a předmětu řízení. Ve svém důsledku tak nepřiměřeně sankcionuje neúspěšnou stranu, což je v rozporu s účelem civilního řízení. Stěžovatelka byla se svým žalobním návrhem úspěšná, neboť soudní prodej zastavěné nemovitosti odvolacím soudem nařízen byl. I když výše pohledávky, pro kterou se nařizuje soudní prodej zástavy, byla odvolacím soudem snížena, nezakládá taková skutečnost neúspěšnost stěžovatelky. Předmět řízení je v obdobných případech penězi neocenitelný, neboť je jím právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy.
III.
8. Obvodní soud pro Prahu 7, stejně jako Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
9. Z vyjádření vedlejší účastnice vyplývá, že není přesvědčena o tom, že by v projednávané věci došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Stran nepřiměřenosti přiznaných nákladů řízení, poukázala vedlejší účastnice na skutečnost, že se stěžovatelka svým návrhem pokoušela zajistit si možnost domoci se prodejem zástavy, která spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou převyšuje částku 20 mil. Kč. To vše za situace, kdy reálně byla stěžovatelka schopna doložit vznik pohledávky fakticky jen ve výši 1/10 uvedené hodnoty. Vedlejší účastnice souhlasila s tím, že se v případě nařízení soudního prodeje zástavy jedná toliko o jednu fázi realizace zástavního práva, ovšem nejedná se o fázi bezúčelovou či zbytečnou. Obě fáze mají své opodstatnění a je možné v nich uplatňovat vždy jen určitý okruh argumentů. Proto nárok na náhradu nákladů právního zastoupení musí odpovídat složitosti tohoto řízení.
10. Stěžovatelka využila svého práva repliky, přičemž ve své podstatě zopakovala a blíže rozvedla svoji argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.
IV.
11. Ústavní stížnost je důvodná.
12. Obecně lze konstatovat, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a může být způsobilé zasáhnout do základního práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004 ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96, resp. č. 76809/01 in http://hudoc.echr.coe.int/). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k jejich náhradě. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
13. Podle náhledu Ústavního soudu je v projednávané věci podstatnou otázka, co je předmětem řízení v případech, kdy dochází k nařízení soudního prodeje zástavy. Jinými slovy řečeno je třeba stanovit, zda je předmět tohoto řízení považován pro účely výpočtu nákladů řízení za penězi ocenitelný či neocenitelný. V souvislosti s uvedeným je nutno konstatovat, že tímto se Ústavní soud v minulosti již zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 557/04 (jak na to poukázal i stěžovatel) a dospěl k závěru, že účelem řízení bylo, "aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva", resp. že jeho předmětem je "nárok realizovat zástavní právo"; přitom výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž konstatoval, že předmět řízení je nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako "penězi neocenitelný". Předmětem řízení byl nárok realizovat zástavní právo. Není v pravomoci obecného soudu, aby v takovém řízení de facto dovozoval, v jaké konkrétní výši je zástavní věřitel oprávněn domoci se svého práva vůči zástavci. Závěry Ústavního soudu obsažené ve výše citovaném nálezu, na něž se tímto pro stručnost odkazuje, lze tak vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Navíc, k obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i ve věci evidované pod sp. zn. III. ÚS 584/07 a I. ÚS 1301/10, přičemž první senát Ústavního soudu nenachází důvod se od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu odchýlit.
14. Vedlejší účastnice v projednávané věci akcentuje tu skutečnost, že se stěžovatelka domáhala realizace větší části zástavy, než jaká odpovídala splatné pohledávce. Nicméně tato skutečnost nic nemění na povaze řízení, v němž je rozhodováno o soudním prodeji zástavy. Ve srovnání s řízením, v němž by bylo žalováno na plnění, se nepochybně jedná o řízení jednodušší, což vyplývá ze samotné podstaty zajištění.
15. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v napadených rozhodnutích postupovaly tak, jako by se jednalo o prostou žalobu na peněžité plnění, došlo ze shora uvedených důvodů - co do výroku o nákladech řízení - k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Proto bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela vyhověno a výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 C 66/2019-217 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. 4 C 66/2019-235 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 č. j. 30 Co 214, 213/2020-254, byly zrušeny.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu