ECLI:CZ:US:2021:1.US.3429.20.1
sp. zn. I. ÚS 3429/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Sémem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 784/2020-803 ze dne 30. července 2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 419/2019-735 ze dne 19. listopadu 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 18/2019-597 ze dne 15. srpna 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) a e) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především namítá nepřipuštění navržených důkazů, porušení rovnosti a kontradiktorního řízení; tvrdí, že mu je k tíži kladena nedbalá práce policie, která nezajistila stopy, jež by jej mohly vyvinit. Soudy překročily meze volného hodnocení důkazů a nesprávně přihlédly k trestní minulosti stěžovatele, čímž porušily princip presumpce neviny. Nejvyšší soud přistoupil k dovolání přepjatě formalisticky, pokud jen odkázal na svoji dřívější judikaturu. Podle stěžovatele je z dovolání zřejmý jednoznačný ústavní přesah celé věci. Stěžovatel namítl způsob provedení důkazů a porušení zásady volného hodnocení důkazů, což měl Nejvyšší soud zohlednit a přezkoumat dovolací důvody šířeji. Podle stěžovatele byl výslech poškozené proveden vadně v jeho nepřítomnosti, existují odchylky zvukového záznamu od protokolu a soud pokládal některé otázky sugestivně. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením, že jeho argumentace je spekulativní, osamocená a v rozporu s provedenými důkazy.
3. Napadenými rozhodnutími tak měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 4 odst. 4, 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 2, 38 odst. 2, a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.
4. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti nezasahuje, nezjistí-li pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, vyvolávající reálné negativní dopady na základní práva nebo svobody. Jinými slovy, Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li nejzávažnější pochybení, znamenající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. Taková situace nenastala. Stěžovatel se ve své ústavně právní argumentaci omezil na výčet základních práv, jež nekonkrétně považuje postupem obecných soudů za porušená, a na opakování svých již dříve uplatněných námitek.
5. Nesouhlas se závěry obecných soudů bez dalšího neznamená, že soudy porušily povinnost šetřit podstatu a smysl základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny) a že uplatnily státní moc mimo meze, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Listiny). Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, čím konkrétně měl být omezen ve svém právu na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny); z rozhodnutí, přiložených protokolů i dovolání je patrné, že stěžovateli byl poskytnut dostatek prostoru připravit obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) i reagovat na probíhající řízení. Z ústavní stížnosti není rovněž zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje porušení principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
6. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv. Z řádně odůvodněných rozhodnutí je patrné, že opakovanými námitkami stěžovatele se obecné soudy dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu