ECLI:CZ:US:2021:1.US.343.21.1
sp. zn. I. ÚS 343/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 100 Co 293/2020-275, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na péči o dítě a jeho výchovu zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1. Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je otcem dítěte narozeného v roce 2018. Vzájemný vztah s matkou skončil ještě před narozením dcery, rodiče poté uzavřeli dohodu (schválenou soudem) o výživném a svěření dcery do péče matky. Ohledně rozsahu styku však mezi nimi panovaly zjevně neshody a několikrát byl nucen zasáhnout Okresní soud v Mladé Boleslavi, který prostřednictvím předběžných opatření styk otce rozšiřoval. Vše bylo také ztíženo tím, že matka s dcerou žijí 250 kilometrů od bydliště otce, předávání dcery probíhalo vždy v bydlišti matky. O styku otce s dcerou bylo v konečné podobě (tj. ve věci samé) rozhodnuto napadeným rozsudkem, kterým odvolací soud schválil dohodu rodičů týkající se nejenom rozsahu styku, ale rovněž určení místa předávání dítěte - tím zůstalo bydliště matky.
3. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Nespokojen je především s tím, jak se odvolací soud postavil k povinnostem spojeným s předáváním dcery. Namítá, že jednostranné předávání dcery v bydlišti matky jej jednostranně a nespravedlivě zatěžuje, musí čtyřikrát během styku dojíždět mnoho hodin, to s sebou nese náklady časové i finanční (palivo atd.). Matce přitom nic nebrání, aby se na převážení dcery podílela, má čas (je na mateřské), disponuje řidičským oprávněním a vlastní vozidlo. Stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu, která formuluje zásadu přiměřeného podílu obou rodičů na realizaci styku. V neposlední řadě stěžovatel dodává, že sice uzavřel s matkou před soudem dohodu, k jejímu obsahu ohledně místa předávání byl však donucen předtím vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovateli lze přisvědčit, že nálezy Ústavního soudu, které rozebírá v ústavní stížnosti, skutečně dovozují zásadu co největší rovnocennosti podílu obou rodičů na zajištění předávání dětí, zvláště pak v situaci takto extrémní vzdálenosti mezi bydlišti rodičů. V tomto případu však stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku, který schválil dohodu rodičů v souladu s §906 odst. 2 občanského zákoníku. Podstatou každé dohody je dobrovolný souhlas obou stran s jejím obsahem. Neobstojí tvrzení stěžovatele, že byl do dohody soudem "natlačen". Stěžovatel, který byl u jednání odvolacího soudu zastoupen svou advokátkou, měl svobodnou vůli dohodu neuzavřít a ponechat rozhodnutí na soudu. Jestliže si stěžovatel po vydání rozsudku souhlas se schválenou dohodou rozmyslel, není ústavní stížnost vhodným nástrojem ke zvrácení výsledku z důvodů, které již byly poukázány výše.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že závěr z předešlého odstavce samozřejmě neznamená, že dohodu a rozsudek jí potvrzující se nemůže stěžovatel pokusit změnit novým návrhem před obecnými soudy, avšak podmínkou je změna poměrů (§909 občanského zákoníku). Možnost budoucího posunu v tomto směru nakonec výslovně předpokládá též odvolací soud (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům odvolacího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu