ECLI:CZ:US:2021:1.US.3459.20.1
sp. zn. I. ÚS 3459/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TH´ system, a.s., se sídlem Molákova 1298/7, Ostrava, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 30 Cdo 2289/2020-566, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020 č. j. 62 Co 405/2019-545 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2019 č. j. 21 C 183/2007-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody, uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním státu. Podle stěžovatelky soudy chybně určily příčinu vzniku škody; ta podle nich byla způsobena rozhodnutím orgánu stěžovatelky a následným útlumem obchodních aktivit. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podle stěžovatelky překvapivé, neboť zmíněné rozhodnutí stěžovatelky jako příčinu vzniku škody nenamítal ani vedlejší účastník a v rámci řízení se o něm jako možné příčině nehovořilo. Nejvyšší soud pak podle stěžovatelky pochybil, když odmítl její dovolání a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] zaplacení částky 1 331 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v komplexu protiprávních úkonů Finančního úřadu ve Fulneku. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky zamítl a Městský soud v Praze rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání náležitě vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu