ECLI:CZ:US:2021:1.US.3472.20.1
sp. zn. I. ÚS 3472/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Kajgra, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. KSPH 67 INS 14679/2015, 67 ICm 13/2016, 29 ICdo 115/2020-639; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je dlužníkem v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka (stěžovatele) i soubor akcií společnosti KAJGR - prodej pneu. S tím nesouhlasil pan F. Vařeka (dále jen jako "žalobce") a podal proti insolvenčnímu správci (dále jen jako "žalovaný") dlužníka žalobu o vyloučení daných akcií z majetkové podstaty. V tomto řízení, kterého se týká i ústavní stížnost, stěžovatel vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Krajský soud v Praze žalobci nevyhověl, k jeho odvolání nicméně Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil a akcie z majetkové podstaty vyloučil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které ale Nejvyšší soud odmítl, neboť dle jeho ustálené judikatury není vedlejší účastník řízení osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci samé.
3. Stěžovatel s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí. Uvádí, že judikatura dovolacího soudu k legitimaci vedlejšího účastníka se netýkala situace, kdy vedlejší účastník v incidenčním řízení je zároveň dlužníkem v původním insolvenčním řízení. Pro řešení situace se dle něj neměl použít subsidiárně občanský soudní řád, ale §5 písm. a) insolvenčního zákona, dle kterého je nutné insolvenční řízení vést tak, aby nebyl žádný z účastníků nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. V ústavní stížnosti fakticky chybí jakákoliv argumentace, která by měla naznačovat ústavněprávní rozměr předložené otázky. To, že dle stěžovatele je jeho postavení v incidenčním sporu "třeba chápat jinak", jako základ pro případné vyhovění nestačí. Jediné podpůrné tvrzení ve formě odkazu a citace §5 písm. a) insolvenčního zákona bez jakéhokoliv odůvodnění nedává Ústavnímu soudu ani prostor k podrobnější reakci. Je přitom otázkou, co má společného (ne)možnost podat dovolání vedlejším účastníkem incidenčního sporu s vedením insolvenčního řízení, ke kterému se váže pravidlo v předmětném zákonném ustanovení. Bez kontextu v ústavní stížnosti okopírovaná citace usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 50/2018 jen říká, že vedlejší účastník jako dlužník má zájem na výsledku incidenčního sporu. Tuto skutečnost nikdo v řízení nezpochybňoval, právo podat dovolání z ní však samozřejmě vyvodit nelze.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěru Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu