ECLI:CZ:US:2021:1.US.3486.20.1
sp. zn. I. ÚS 3486/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti CZ CREDIT & REAL ESTATE, s.r.o. (dříve CZ CREDIT REAL, k.s.), se sídlem Přemyslovská 1468, Roztoky, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem Ke Škole 901, Mníšek pod Brdy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020 č. j. 4 Cmo 294/2019-70 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2019 č. j. 44 Cm 52/2019-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením mimo jiné rozhodl, že žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") se v řízení proti žalované dlužnicí EGERIUS GROUP, a.s., (dále jen "žalovaná") nevrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v napadeném výroku III. změnil tak, že se stěžovatelce vrací 80 % zaplaceného soudního poplatku, tj. 675 200 Kč.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2001/2020-89 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Připomněl vlastní judikaturu (srov. sp. zn. 24 Cdo 278/2019 a 30 Cdo 2133/2020), podle níž "pokud je ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku", což platí i v právě souzené věci. Dále zdůraznil, že na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani z nesprávného poučení o dovolání uvedeného v písemném vyhotovení usnesení dovolacího soudu, které navíc poukazuje pouze na ustanovení §237, §239 a §241 odst. 1 o. s. ř., nikoli však na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v jehož důsledku dovolání podle §237 o. s. ř. v této věci není přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí procesního vývoje mimo jiné uvedla, že "vedena důvěrou ve správnost poučení Vrchního soudu v Praze" podala v zákonné lhůtě dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. V návaznosti na to zdůraznila, že ústavní stížnost podala ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2001/2020-89. Stěžovatelka se domnívá, že právní závěry civilních soudů jsou zatíženy prvkem svévole a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, legitimního očekávání a právní jistoty. Civilní soudy přesvědčivým způsobem nevyložily důvody, pro které se odchýlily od právních závěrů judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné citované usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí odůvodnil odkazem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v příslušném znění, podle kterého platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, které platí také pro otázky týkající se vrácení přeplatku. Dovolací soud v této souvislosti připomněl vlastní judikaturu a Ústavní soud nemá důvod ji zpochybňovat. Navíc také uvádí, že důvody nepřípustnosti podání dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtené v §238 o. s. ř. v jeho jednotlivých zněních jsou dnes již pokryty všeobecně známou judikaturu. Ústavní soud proto posouzení této části souzené věci uzavírá s konstatováním zjevné neopodstatněnosti stěžovatelčiny argumentace.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97). Stěžovatelka neuvedla datum doručení rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu. Nicméně z elektronické databáze infosoud Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci dnem 19. 3. 2020 a spis s dovolacím návrhem byl Nejvyššímu soudu doručen dne 23. 6. 2020. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti v této části (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2211/18, II. ÚS 2210/18).
Ve vztahu ke stěžovatelčině argumentaci, že postupovala v souladu s poučením o přípustnosti podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že v předmětném poučení bylo jasně uvedeno, že "Dovolání je přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do 2 měsíců od doručení rozhodnutí NS ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. st., dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237, §239, §240 odst. 1 o. s. ř.)". Vrchní soud v poučení nezdůraznil nic jiného než podmínky uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., k nimž celostně nepochybně náleží také jasné zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v §238 o. s. ř. [a v souzené věci konkrétně podmínka uvedená v jeho odst. 1 písm. h)]. Ostatně zákonné podmínky nepřípustnosti dovolání jsou v §238 o. s. ř. uvedeny zcela jasně. Ústavní soud uznává, že odvolací soud poučil stěžovatelku zbytečně složitým způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon dovolání nepřipouští. Taková vada však nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto nedopatření na straně odvolacího soudu je ostatně pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zastoupení dovolatelky v řízení před Nejvyšším soudem, a lze proto na něm jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3177/18, I. ÚS 2598/18, I. ÚS 3851/19). Právní zástupce by měl být seznámen nejen s ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ale také s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelčiných (stěžovatelčiných) práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu