ECLI:CZ:US:2021:1.US.3540.20.1
sp. zn. I. ÚS 3540/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Alexandry Bukovské, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020 č. j. 11 Co 305/2020-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") neoprávněně snížil stěžovatelkou požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění o 25 600 Kč z důvodu sdílené újmy. Stěžovatelka nepovažuje částku ve výši 51 200 Kč, která jí byla jako náhrada nemajetkové újmy obecnými soudy přiznána, za přiměřenou okolnostem případu, a to s ohledem na nesprávnou aplikaci kritérií pro snížení základní částky za sdílenou újmu a nedostatečnost odůvodnění soudního rozhodnutí. Poukazuje přitom na rozdílnou praxi obecných soudů při rozhodování o stejných nárocích; konkrétně zmiňuje rozsudek městského soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 70 Co 260/2020-127, na jehož základě bylo jejímu manželovi za stejný nárok přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 76 800 Kč. Postup, kterým jeden z manželů dostane zadostiučinění za stejný nárok ve výši podstatně nižší než druhý, podle jejího názoru porušuje princip právní jistoty. Odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, (dále jen "vedlejší účastník")] náhrady nemajetkové újmy původně ve výši 200 000 Kč. Po té, co vedlejší účastník zaplatil stěžovatelce částku 30 000 Kč, požadovala zaplacení částky ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím jako škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 7. 2020 č. j. 19 C 100/2019-88 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 46 800 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 30 000 Kč (výrok I), žalobu ve zbývající částce 123 200 Kč zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III). Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl co do částky 25 600 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok I. soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 026 Kč (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstata ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. za postup soudů v její věci. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je tedy zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sama stěžovatelka, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu, a to ve srovnání s obdobnými případy posuzovanými jinými obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za extrémní, tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15, na který odkazuje stěžovatelka, Ústavní soud rovněž konstatoval, že obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Soud se tedy může odchýlit od předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry městského soudu, na jejichž základě došlo ke snížení stěžovatelkou požadované částky z důvodu sdílené újmy a odchýlení se od předchozích rozhodnutí obecných soudů, jsou řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu (srov. č. l. 5, bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku). Proto je nelze považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními, Ústavní soud v nich neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu