ECLI:CZ:US:2021:1.US.3545.20.1
sp. zn. I. ÚS 3545/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti B. F., zastoupené Mgr. Jakubem Olivou, advokátem, sídlem Mlčochova 819/4, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2020 č. j. 3 Ads 314/2019-32, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2019 č. j. 32 Ad 15/2018-47, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. dubna 2018 č. j. RN X1 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X2 ze dne 3. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 Ad 15/2018, ústavní stížností napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. X2 ze dne 3. 1. 2018 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o invalidní důchod ve smyslu §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podkladem pro prvostupňové rozhodnutí správního orgánu byl posudek o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž ze dne 23. 11. 2017, podle kterého z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost jen o 30 %, nebylo tak dosaženo stupně poklesu pracovní schopnosti potřebného k uznání invalidity podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení (v řízení před správními soudy v postavení žalované) ústavní stížností napadeným rozhodnutím č. j. X1 ze dne 10. 4. 2018 zamítla. Žalovaná založila své rozhodnutí na posudku o invaliditě vypracovaném dne 5. 4. 2018, podle něhož míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky dosahuje pouze 30 %. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky bylo označeno kombinované postižení pohybového aparátu (artróza kyčelních kloubů a problémy s krční páteří). Stěžovatelka byla posuzována jako technolog (má dosažené vysokoškolské vzdělání), přičemž bylo shledáno, že může svůj zbylý pracovní potenciál využívat ve fyzicky méně náročné profesi a je také schopna rekvalifikace a zaučení v jiném oboru.
Stěžovatelka posléze podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 32 Ad 15/2018-47 ze dne 27. 6. 2019 zamítl. Krajský soud nechal vypracovat posudek posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), podle něhož došlo k poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu také pouze o 30 %. Podle krajského soudu předmětný posudek splňuje veškeré náležitosti stanovené v §7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), a nevzbuzuje pochyby z hlediska své úplnosti a přesvědčivosti. Krajský soud proto z tohoto posudku vycházel.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 3 Ads 314/2019-32 ze dne 30. 10. 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud se zejména ztotožnil s hodnocením posudku posudkové komise ze strany krajského soudu a zdůraznil, že při hodnocení případu stěžovatelky nebylo ignorováno ani možné postupné zhoršování stěžovatelčiných obtíží. Podle Nejvyššího soudu za dané situace nemůže na učiněných závěrech nic změnit ani stěžovatelčina tvrzená ekonomická situace či problémy s nalezením zaměstnání.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní předně rekapituluje svůj zdravotní stav s tím, že již samotné zdravotní postižení spojené s artrózou obou kyčlí bylo v době řízení před Českou správou sociálního zabezpečení takové intenzity, že mělo dojít ke zhodnocení poklesu její pracovní schopnosti ve výši 35 %, bylo přitom údajně zároveň prokázáno, že stěžovatelka trpí celou řadou dalších zdravotních potíží, které se nadto postupně zhoršují, a její zdravotní stav tak není stabilní.
Navzdory progresivnímu charakteru stěžovatelčiných obtíží nicméně krajský soud postavil své rozhodnutí na posudku ze dne 22. 11. 2018, který údajně přejal jak argumentaci, tak závěry předchozích posudků. Takové zhodnocení celkového procentuálního snížení pracovního potenciálu údajně nemohlo být správné, neboť zhoršující se povaha zdravotních potíží nebyla zohledněna.
Stěžovatelka poukazuje také na to, že jí ze zdravotních důvodů bylo již několikrát znemožněno nastoupit do zaměstnání a že pro ni s ohledem na její zdravotní stav valná většina pracovních pozic nepřichází v úvahu. Právě kvůli zdravotnímu stavu je dlouhodobě evidována v seznamu uchazečů o zaměstnání Úřadu práce a již nemá finanční prostředky pro zabezpečení životních potřeb dvoučlenné rodiny, neboť má také nezaopatřenou dceru trpící poruchou autistického spektra a studující na vysoké škole. Po uhrazení záloh na energie stěžovatelce zbývá na potřeby domácnosti dle jejího tvrzení 200 Kč na den. S ohledem na uvedené se stěžovatelka považuje za nezpůsobilou k práci ve smyslu čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že právo občanů na přiměřené hmotné zajištění v případě, že nemohou bez své viny vykonávat právo získávat prostředky pro životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny), jakož i právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny) jsou ústavně garantována, platí nicméně, že podmínky, resp. podrobnosti těchto práv stanoví zákon (čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 3 Listiny) a že se jich lze domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). To samozřejmě neznamená, že by zákonem mohlo dojít k faktickému popření uvedených práv, neboť v důsledku zakotvení jejich existence v Listině musí být v zákonné úpravě zachován jistý minimální standard těchto práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008).
Z hlediska případu stěžovatelky je relevantní zákonnou úpravou mimo jiné §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. K posouzení, zda byly tyto podmínky naplněny, jsou určeny primárně správní orgány a správní soudy. Zároveň platí, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá správní soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jejichž posudek představuje v soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je správní soud při nedostatku odborné erudice odkázán (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018).
Tím není řečeno, že by soudy měly posudek posudkové komise automaticky a nekriticky akceptovat. Naopak, je potřeba klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Splňuje-li však posudek právě uvedená kritéria, prostor pro zásah správních soudů či dokonce soudu Ústavního je značně limitován.
V posuzované věci posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí dospěla k závěru (v zásadě shodnému s předchozími posudky), že stěžovatelčiny pracovní schopnosti jsou omezeny ve výši 30 %. Posudek byl vypracován při znalosti lékařských zpráv, kterými stěžovatelka argumentovala, a po provedení zdravotní prohlídky stěžovatelky lékařkou s patřičnou odborností. V úvahu přitom byla vzata nejen hlavní stěžovatelčina zdravotní potíž, ale i další zdravotní potíže relativně nižší závažnosti, stěžovatelčin stav byl tedy posouzen komplexně. Posudek byl zároveň řádně odůvodněn. Pokud za této situace krajský soud v napadeném rozsudku ze závěrů posudkové komise vyšel, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, přičemž totéž platí i pro napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky o progresivním charakteru jejích zdravotních obtíží. Jak už uvedl Nejvyšší správní soud, posouzení stěžovatelčina stavu bylo aktuální, neboť - jak už bylo řečeno - příslušná lékařka stěžovatelku vyšetřila bezprostředně při jednání komise. Lze dodat, že samotný progresivní charakter zdravotních problémů ani subjektivní pocit stěžovatelky, že se tyto problémy zhoršily, nemají automaticky za následek další snížení pracovních schopností pro účely rozhodnutí o invalidním důchodu, ostatně nikde není řečeno, že zhoršování zdravotního stavu musí mít lineární průběh, který již není potřeba posudkem potvrdit, resp. který nemůže být posudkem vyvrácen. Uvedené samozřejmě neznamená, že stěžovatelka nemůže o přiznání invalidního důchodu požádat znovu, v kterémžto případě by v novém řízení byl její aktuální stav opět posouzen (a jak Nejvyšší správní soud uvedl, stěžovatelka tak již učinila).
Také na další stěžovatelčiny námitky již bylo Nejvyšším soudem vesměs reagováno. Samotná skutečnost, že se stěžovatelce nedaří najít práci, není důvodem k přiznání invalidního důchodu, a to ani kdyby v některých případech potenciální zaměstnavatel stěžovatelku opravdu odmítl přijmout ze zdravotních důvodů (ovšem jak Nejvyšší správní soud uvedl, stěžovatelkou předložené listiny na takový důvod odmítnutí ani neukazovaly). Ostatně posudková komise ani soudy nepopřely, že stěžovatelka (která je uznána jako osoba zdravotně znevýhodněná) určité pracovní omezení má. Krom stanovení tohoto omezení v procentech (tedy do výše 30 %) je v posudku výslovně uvedeno, že by se stěžovatelka měla vyvarovat nadměrné zátěže, zvedání těžkých břemen, strnulých a vynucených poloh a práce v průvanu a v klimaticky nepříznivých podmínkách. Stěžovatelka má nicméně vysokoškolské vzdělání a možnost jejího pracovního zařazení se neomezuje na manuální profese.
Konečně, jde-li o popisovanou finanční a rodinnou situaci stěžovatelky, ani ty nejsou pro přiznání invalidního důchodu rozhodující. Tyto situace můžou nicméně řešit, resp. mírnit jiné nástroje sociálního zabezpečení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu