ECLI:CZ:US:2021:1.US.3579.20.1
sp. zn. I. ÚS 3579/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 789/2020-1393 ze dne 9. září 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 1/2020 ze dne 3. března 2020 a Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 22/2019 ze dne 8. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti let do věznice se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku, dále povinnost nahradit prvnímu poškozenému nemajetkovou újmu 300 000 Kč, poškozené nemajetkovou újmu 240 000 Kč; se zbytkem nároků na náhradu škody i nemajetkové újmy odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, a rovněž stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně ve výši 286 677 Kč.
2. K odvolání stěžovatele, státního zástupce a prvního poškozeného Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil, rozhodl znovu a uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let ve věznici se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku, dále povinnost nahradit prvnímu poškozenému nemajetkovou újmu podle §2959 OZ ve výši 300 000 Kč a podle
§2958 OZ ve výši 150 000 Kč, poškozené nemajetkovou újmu 240 000 Kč; se zbytkem nároků na náhradu škody i nemajetkové újmy odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně ve výši 286 677 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel zejména namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jím tvrzenými skutečnostmi, upřednostnily důkazy svědčící v jeho neprospěch, a naopak neprovedly důkazy jim navržené; obecné soudy měly rovněž porušit zásadu volného hodnocení důkazů a princip in dubio pro reo. Stěžovatel poukazuje na konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých práv: soudy nevzaly v úvahu odlišnost jeho výpovědi od výpovědi prvního poškozeného, pominuly důvodné pochybnosti o pravdivosti výpovědi dalšího poškozeného, nevypořádaly časový rozpor relevantních telefonátů a vyloučily bez dalšího stěžovatelovu verzi předmětné události. Stěžovatel rovněž brojí proti neprovedení výslechu znalkyně k výskytu povýstřelových zplodin (na ponožkách prvního poškozeného bylo více druhů než na jakékoliv jiné stopě), který by mohl podpořit (prokázat) jeho verzi; odvolací soud (nesprávně) znalecký posudek interpretoval.
5. Z napadených rozhodnutí se podává skutek, za který byl stěžovatel odsouzen: nejprve jednu osobu zastřelil (otce), poté opakovaně (3x) vystřelil na prvního poškozeného (syna), který telefonoval s bratrem (další poškozený), jenž tak měl bezprostřední zvukový kontakt s druhým útokem. Orgány činné v trestním řízení zajistily důkazy způsobem, který vedl obecné soudy k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele. Verze předestřená stěžovatelem vyhodnotily jako nelogickou (stěžovatel tvrdil, že jeho jednání bylo obranou proti útoku dvou osob, které odzbrojil a následně jim odebranou pistoli použil) a nepotvrzovaly ji žádné objektivní důkazy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení, jimiž se obecné soudy zabývaly a s nimiž se vypořádaly. K části výpovědi prvního poškozeného obecné soudy nepřihlédly, neboť byla vyvrácena, avšak další svědectví, místo a forma zranění, ve zbytku jeho výpověď potvrdily, a soudy ji vzaly v úvahu. Nebyl-li proveden výslech znalkyně k objasnění výskytu povýstřelových zplodin, bylo to z toho důvodu, že všechny tři druhy zplodiny byly zjištěny nejen na oděvu prvního poškozeného, ale i na různých místech ruky stěžovatele.
7. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nepředstavují záruku, že rozhodnutí soudů bude odpovídat požadavkům účastníka řízení, ale poskytují jistotu, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel (trestní řád). Porušením zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny) není ničím nepodložené tvrzení stěžovatele o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Odlišnost subjektivní stěžovatelovy interpretace důkazů od závěrů obecných soudů neprokazuje bez dalšího jejich protiústavní postup ani porušení zásady in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny).
8. Stěžovatel uplatňuje již dříve vypořádané námitky ve snaze moderovat vysoký trest, uložený mu i s ohledem na jeho trestní minulost; jeho tvrzení však nejsou způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů a ústavně konformním postupem dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat trestných činů a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu