ECLI:CZ:US:2021:1.US.3580.20.1
sp. zn. I. ÚS 3580/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Křepela, zastoupeného Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem Domažlická 800/III, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2729/2020-185 ze dne 6. 10. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 356/2019-162 ze dne 8. 1. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 284/2016-123 ze dne 29. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, nepřípustná. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Z vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 284/2016, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání toliko formálně, bez dalšího rozvedení, ohlásil uplatnění dvou ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zároveň, které se ovšem navzájem vylučují, konkrétně jak odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak i protichůdný požadavek na revizi této judikatury (č. l. 169). Stěžovatel pak v dovolání obsáhle rekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a poukazoval na dle jeho názoru významné skutkové okolnosti svého případu. Jejich revizi však dovolání jako mimořádný opravný prostředek otevřeno není. Stěžovatelem podané dovolání tedy nenaplnilo žádný ze čtyř zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti, pročež Nejvyšší soud takové dovolání jako vadné odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti v dovolání splnil, tyto své výhrady ovšem dále nepřiblížil. Nejvyšší soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že dovolání je v zásadě jen popisem průběhu řízení a prostou polemikou s úvahami soudů nižších stupňů ve skutkové rovině a proto takové dovolání nepodrobil věcnému přezkumu,.
Ústavní soud za této situace podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu