ECLI:CZ:US:2021:1.US.3606.20.1
sp. zn. I. ÚS 3606/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 2868, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 696/2020-3836 ze dne 30. září 2020, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 127/2019-3433 ze dne 27. listopadu 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele rozsudkem č. j. 34 T 8/2018-3188 ze dne 19. března 2019 vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou a trest propadnutí ve výroku uvedeného majetku. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o trestu propadnutí majetku a nově rozhodl o propadnutí ve výroku specifikovaného majetku; odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že odvolacím soudem uložený trest propadnutí majetku se týká především jeho domu, v němž stěžovatel bydlel ve společné domácnosti s manželkou, synem a matkou, která se zde zdržovala na základě smlouvy o užívání části nemovitosti s příslušenstvím. Odvolací soud neprovedl žádné důkazy odůvodňující jeho rozhodnutí podle §66 odst. 3 věty druhé trestního zákoníku, neposoudil proporcionalitu ani nezjišťoval, zda propadnutí majetku nemá vliv na uspokojení jeho životních potřeb i potřeb osob odkázaných na jeho výživu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl z důvodů, které nejsou stěžovateli z usnesení známy, a proto je považuje za nepřezkoumatelné. Svými rozhodnutími měly obecné soudy porušit základní práva stěžovatele, zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11, 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Jak se podává z napadených rozhodnutí, byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen za to, že se spolu s dalšími osobami podílel na utajeném dovozu, skladování a zpracování tabákových listů, a následné distribuci řezaného tabáku, čímž vznikla České republice škoda neodvedením daní ve výši přesahující částku 35 miliónů korun. K odvolání státního zástupce odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatel žádnou škodu neuhradil, byl nalézacím soudem uložený trest samostatně nepřiměřeně mírný a je namístě uložit i trest propadnutí majetku. Tímto trestem byly postiženy nemovitosti stěžovatele, především užívané (obývané) jím a jeho rodinou, které sloužily i k uskladnění části zpracovaného nařezaného tabáku.
4. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, což Ústavní soud v tomto případě neshledal. Stěžovatel dovozuje porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) i práva vlastnického (čl. 11 Listiny) výhradně ze skutečnosti, že byl zákonem předvídaným způsobem zbaven nemovitého majetku. Byl-li zbaven stěžovatel vlastnictví k domu, obývaném jeho rodinou, nejde automaticky o zrušení jejich (užívacího) vztahu k nemovitosti, který může být s novým vlastníkem upraven smluvně.
5. Odvolací soud uložil stěžovateli dodatečný trest v souladu se svým zákonným oprávněním, svůj postup srozumitelně vysvětlil a dostatečně odvodnil. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) zaručuje účastníkovi řízení možnost domáhat se svých práv v řízení před obecnými soudy, stěžovatel této možnosti využil a nebylo-li mu vyhověno, nejde o porušení tohoto práva. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že mu byla upřena účast u veřejného jednání odvolacího soudu nebo právo se k věci vyjádřit (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud nepovažuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, byť je stručné, což je důsledkem zjevné neopodstatněnosti dovolání.
6. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a proto Ústavní soud tvrzené porušení neshledal. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu