ECLI:CZ:US:2021:1.US.362.21.1
sp. zn. I. ÚS 362/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrem Votavou, advokátem, sídlem Havlíčkova 132, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 25 Cdo 874/2019-292 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2018 č. j. 21 Co 160/2018-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 98/2015, stěžovatel se (spolu s dalšími žalobci) v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group náhrady nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké. Skutkovým základem žaloby bylo, že manželka stěžovatele zemřela na následky dopravní nehody, při níž byla sražena automobilem při přecházení přechodu pro chodce. Řidička automobilu byla pojištěna u žalované, která vyplatila stěžovateli 250 000 Kč, dalších 100 000 Kč bylo stěžovateli vyplaceno na základě adhezního výroku odsuzujícího rozsudku v rámci trestního řízení vedeného proti řidičce vozidla (která byla odsouzena pro přečin usmrcení z nedbalosti). Po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatel po žalované požadoval dalších 2 150 060 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 24 C 98/2015-230 ze dne 1. 12. 2017 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 200 000 Kč, co do částky 1 950 060 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl. Obvodní soud vzal do úvahy, že stěžovatel nebyl na manželce hmotně závislý, jakož i přístup odsouzené řidičky (která zaplatila žalobcům 60 000 Kč nad rámec povinnosti uložené odsuzujícím rozsudkem, avšak žalobci tuto částku vrátili s tím, že je nepřiměřeně nízká). Stěžovatel měl podle obvodního soudu se zesnulou velmi intenzivní vztah, její ztrátu nese těžce, dosud se s ní nesmířil a rozvinula se u něj depresivní porucha. Na druhou stranu soud také zohlednil, že se stěžovatel se zesnulou seznámil, až byli oba středního věku, přičemž se ze vztahu nenarodily děti. Podle soudu stěžovatel není schopen se s nastalou situací vypořádat, byť je zřejmé, že je to dáno zejména jeho osobností, nikoli objektivními okolnostmi. Za odpovídající tak obvodní soud považoval celkovou částku 550 000 Kč, která je nad horní hranicí doporučené výše náhrady v případě nejbližších osob, jak byla uvedena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2016.
K odvolání žalobců (v případě stěžovatele co do nepřiznané částky ve výši 150 000 Kč) Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí v napadeném rozsahu potvrdil. Odvolací soud se zaměřil na otázku přiměřenosti přiznaného zadostiučinění a za účelem jejího posouzení porovnal přiznanou částku s částkami přiznanými v jiných, srovnatelných řízeních. V databázi judikatury k náhradě újmy na zdraví proto vyhledal případy, kdy k usmrcení došlo z nedbalosti při dopravní nehodě od roku 2014, přičemž ve všech případech byla zjištěna vysoká intenzita vztahu mezi zemřelým a pozůstalým. Na základě těchto případů městský soud konstatoval, že ve srovnatelných případech soudy přiznaly nemajetkovou újmu v rozsahu cca 500 000 Kč s tím, že vyšší odškodnění soudy odůvodňují významnými zpřísňujícími kritérii, jakými jsou zavrženíhodný přístup škůdce, ekonomická či jiná závislost pozůstalé osoby na zemřelém či osobní přítomnost pozůstalého na místě nehody. Takto významná kritéria v posuzované věci shledána nebyla, pročež přiznanou částku odvolací soud shledal jako odpovídající principu proporcionality a odrážející obecně sdílenou představu spravedlnosti.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání žalobců odmítl s tím, že odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu a nelze mu vytýkat, že by výše náhrady za duševní útrapy byla zjevně nepřiměřená, a to ani ve světle judikatury ustálené až po rozhodnutí odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu soudy nepřiznaly přiměřenou náhradu za újmu na přirozených právech, kterou utrpěl úmrtím své manželky, neboť odmítly vycházet ze skutečných duševních útrap stěžovatele a nepřihlédly k okolnostem konkrétního případu, zejména ke vztahům mezi stěžovatelem a jeho zemřelou manželkou, který dalece přesahoval rámec běžného vztahu mezi manželi. Stěžovatel i po více než šesti letech nadále ambulantně navštěvuje psychiatrickou ordinaci a je poznamenán na celý život, když musel zblízka přihlížet pomalému umírání milované osoby na následky devastujícího zranění, aniž se s ní mohl kvůli jejímu bezvědomí rozloučit, což soudy ani nezohlednily.
Podle stěžovatele formální judikatura Nejvyššího soudu nebere dostatečně v potaz okolnosti nemajetkové újmy podle konkrétního případu. Přístup soudů vychází z pevně stanoveného výchozího bodu duševních útrap, který má být následně modifikován podle přesně vymezených kritérií, čímž dle stěžovatele soudy rezignují na zjišťování skutečně prožitých útrap, a jejich přístup se tak redukuje do mechanismu nezohledňujícího intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života. Stěžovatel poznamenává, že mezi judikaturními hledisky umožňujícími zvýšit přiznané zadostiučinění oproti výchozí, judikaturou dovozené částce není osobnost člověka, čímž dochází k objektivizaci duševních útrap.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že "bývalé manželce našeho prezidenta" byla přiznána za difamační výrok náhrada nejdříve ve výši 4 000 000 Kč, která byla následně moderována na sumu 1 200 000 Kč. Přes sankční povahu peněžité náhrady za zásah do lidské důstojnosti stěžovatel tento zásadní nepoměr vnímá jako značnou nespravedlnost, která zřejmě upřednostňuje lidskou důstojnost před nejvyšší hodnotou lidského života.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou posuzované věci je výše náhrady imateriální újmy pozůstalých osob, nejde tedy o základ uplatněného nároku, ale "jen" o jeho výši. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 4156/18 ze dne 23. 4. 2019 k tomu Ústavní soud poznamenal, že v podobných případech nelze duševní útrapy pozůstalých zcela nahradit peněžitou částkou, nýbrž je lze jen odpovídajícím způsobem (podle zásad slušnosti) odčinit. Za účelem stanovení odpovídající náhrady pak byla v judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015) i Nejvyššího soudu (rozsudek č. j. 25 Cdo 894/2018-239 ze dne 19. 9. 2018) vytyčena určitá kritéria, která by měly soudy vzít v úvahu.
V posledně odkazovaném rozsudku (vydaném až po nyní napadeném rozsudku městského soudu) Nejvyšší soudu také uvedl, že by měla existovat určitá základní částka pro výpočet imateriální újmy, od níž by se výše přiznané náhrady měla dle konkrétních okolností případů odvíjet. V případě nejbližších osob Nejvyšší soud tuto částku vymezil jako dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ze dne 31. 3. 2020 Ústavní soud poznamenal, že ačkoli tento postup jde do jisté míry proti záměru zákonodárce, je v souladu s ústavním pořádkem, pokud se tím ze soudního rozhodování nestane mechanická činnost, nýbrž zůstane činností jedinečnou a nezávislou. Soudy tedy mohou s tímto základem pracovat jako s vodítkem, od kterého se odrazí ke zvážení, zda konkrétní případ neodůvodňuje se od základu odchýlit, ať už jakýmkoli směrem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2706/19 ze dne 21. 4. 2019).
Jestliže soudy těmto povinnostem dostojí a za přihlédnutí k judikaturou dovozeným kritériím určí výši přiměřeného odškodnění imateriální újmy dle své volné úvahy (§136 občanského soudního řádu), ústavněprávní rozměr věci umožňující zásah Ústavního soudu bude zásadně absentovat. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě.
Soudy se věcí řádně zabývaly, nepostupovaly mechanicky, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž přihlédly k tvrzeným a prokázaným okolnostem celé tragické události, a to jak k okolnostem, které výši odpovídající náhrady teoreticky mohly zvýšit, tak k těm, které ji naopak mohly redukovat. Do úvahy byl vzat i stěžovatelem opakovaně zdůrazňovaný silný vztah mezi ním a zesnulou, jakož i jeho prožívání utrpěné ztráty. Ačkoli se tedy určité objektivizaci vzniklých útrap v podobných případech vyhnout nelze, subjektivní rovina v posuzované věci rozhodně ignorována nebyla.
Na základě zjištěných skutečností nalézací soud shledal jako odpovídající celkové odškodnění nemateriální újmy stěžovatele ve výši 550 000 Kč, kterážto částka v obecné rovině odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud následně ověřil, že takto stanovená částka v zásadě odpovídá i částkám přiznaným v dalších případech, v nichž byla taktéž zjištěna vysoká intenzita vztahu mezi zemřelým a pozůstalým. Obecné soudy tedy nijak nezpochybnily - a nečiní tak ani Ústavní soud - že stěžovatel v důsledku škodné události přišel o člověka, který mu byl skutečně velmi blízký, přičemž je z jejich rozhodnutí patrné, proč tato ani jiná okolnost dle jejich názoru neodůvodňovala přiznání ještě vyššího odškodného. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přehodnocovat a vést úvahy, zda způsobeným útrapám lépe odpovídá částka 550 000 Kč, na níž stěžovatel dosud v souhrnu dosáhl, či částka 700 000 Kč, které se stěžovatel domáhá. Nešlo by totiž o nic jiného, než o nahrazování úvahy soudů obecných, kterým tato úvaha náleží, úvahou Ústavního soudu, jehož úloha v rámci ústavního pořádku je odlišná.
Jde-li o stěžovatelem zmíněný případ náhrady újmy způsobené difamačním výrokem, Ústavní soud poznamenává, že v těchto případech mohou být relevantní i jiná hlediska (kdy jak naznačil i stěžovatel, Nejvyšší soud dokonce připouští určitý sankční prvek, viz již citovaný rozsudek č. j. 25 Cdo 894/2018-239), především však je potřeba mít na paměti, že ačkoli částky přiznávané v jiných případech imateriální újmy mohou a mají sloužit jako vodítko, relevantní je zejména určitý standard projevující se ve více rozhodnutích nežli ojedinělé výkyvy ať směrem nahoru, nebo dolů, kterým se soudní rozhodování obvykle nevyhne. Jak přitom bylo řečeno, odvolací soud ukázal, že stěžovateli přiznaná částka odpovídá praxi běžné pro obdobné typy případů (tedy pro případy vysoké intenzity vztahu mezi zemřelým a pozůstalým, byť pochopitelně jakékoli empirické porovnávání útrap je v podstatě nemožné).
Konečně, námitku, že musel zblízka přihlížet pomalému umírání milované osoby, což se dle jeho názoru mělo do výše přiznané částky promítnout, měl stěžovatel v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti uplatnit již v rámci svých řádných i mimořádných opravných prostředků, což však neučinil. Tato skutečnost ostatně ani nebyla součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu