ECLI:CZ:US:2021:1.US.3625.18.1
sp. zn. I. ÚS 3625/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem Želiv 122, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, PhD., advokátem, se sídlem v Praze, Pod Klaudiánkou 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. 28 Cdo 2849/2018-333 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15Co 69/2017-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod usilovala o zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. V řízení u Okresního soudu v Pelhřimově se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú. obce Jiřice u Humpolce (inkriminované pozemky byly před 25. 2. 1948 ve vlastnictví Kláštera řádu premonstrátů v Želivě). Žalovanými byla obec Jiřice a Česká republika, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalobu stěžovatelka podala na základě §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, podle něhož může takovou žalobu podat oprávněná osoba, pokud věc z původního majetku registrovaných církví byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob, a to v nesouladu s ust. §3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo s ust. §29 zákona č. 229/1992 Sb.; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci pak začne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
2. Soud žalobu rozsudkem ze dne 21. listopadu 2016 č.j. 5 C 270/2015-159 zamítl s tím, že převod pozemků na stát byl realizován dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy k datu 10. 8. 1948. S odkazem na listinu o přídělu ze dne 5. 11. 1949 č. j. 53.331/49-IX/B-23 (pozemků nazvaných jako "část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les") se přídělcem předmětných pozemků stala obec Jiřice, i když je v listině uveden jako adresát MNV Jiřice. K přídělu obci tedy došlo ještě před před 1. 1. 1950, a proto první žalovaná, obec Jiřice, oprávněně uplatnila svůj nárok na zápis vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí - vlastnické právo tak přešlo ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) v souladu s jeho §2 odst. 1 písm. a); proto dle soudu nemohlo ani dojít k porušení ust. §29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť ten nabyl účinnosti až dnem 24. 6. 1991.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. února 2017 č.j. 15 Co 69/2017-212 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků. Odvolací soud (poté, co s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2012 sp.zn. Pl. ÚS 9/07 dovodil, že ust. §29 zákona č. 229/1991 Sb. se týká jak převodu, tak přechodu majetku) konstatoval, že ve věci je třeba aplikovat §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. (vloženo novelou zákona č. 114/2000 Sb.) jelikož žalovaná obec nikoliv v roce 1991, ale až 21. 11. 2000 (ohledně jednoho pozemku teprve 21. 3. 2001) požádala o zapsání přechodu vlastnického práva dle předmětného zákona, a to na základě přídělové listiny z 5. 11. 1949 a stanoviska Lesů ČR, s.p. (které hospodařily s předmětnými nemovitostmi tehdy ve vlastnictví státu). To odpovídá historickým listinám, dle kterých se obec Jiřice nestala vlastníkem pozemků. Do 31. 12. 1950 platil intabulační princip a k převodu nemovitosti tak docházelo ve smyslu §431 o.z.o. teprve zápisem do příslušné veřejné knihy (v pozemkové knize bylo zapsáno pouze zavedení národní správy). Vlastnické právo na obec podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. sice zpětně přechází, ale k 1. 7. 2000, nikoliv k 24. 5. 1991 (s odkazem také na judikaturu Nejvyššího soudu). Nelze proto argumentovat, že §29 zákona č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti až měsíc po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
4. Soud uzavřel, že k přechodu vlastnictví podle citovaného ustanovení mohlo dojít za splnění dvou předpokladů, a to že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl přídělový plán a že obec na pozemcích také začala hospodařit. První podmínka byla v daném případě splněna, druhá (faktická realizace přídělu do uvedeného data) nikoliv. I při opačném závěru by však podle odvolacího soudu k přechodu vlastnického práva na obec nemohlo dojít. Nejde o její historický majetek a k nabytí vlastnictví mělo dojít až 1. 7. 2000. Takový přechod by byl stižen absolutní neplatností ve smyslu §39 předchozího občanského zákoníku, a to pro nesoulad s blokačním §29 zákona č. 229/1991 Sb.
5. Uvedený rozsudek odvolacího soudu však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2018 č.j. 28 Cdo 3301/2017-262 a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem obcí na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství zapotřebí intabulace. To pro daný případ znamená, že nemohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na obec Jiřice ex lege podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 24. 5. 1991, ale jen podle §2a tohoto zákona ve znění zákona č. 114/2000 Sb. a rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je datum účinnosti této novely, tedy 1. 7. 2000. Přídělová listina z 5. 11. 1949 je považována za právně relevantní a představovala projev vůle státu převést dané nemovitosti a není ani podstatné komu byla adresována nebo kdy byla doručena, ani to, že právní předchůdce stěžovatelky zůstal ještě v roce 1950 zapsán jako vlastník v pozemkové knize. S názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví dle §2a mohlo dojít, pokud obec na nemovitostech začala fakticky hospodařit, Nejvyšší soud nesouhlasil. Přechod vlastnického práva prý nebyl vázán na převzetí držby.
6. Klíčovým závěrem pro neúspěch stěžovatelky však byl výklad Nejvyššího soudu ve vztahu k §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a blokačnímu §29 zákona č. 229/1991 Sb. Soud zde vyslovil, že přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož takto přešlý majetek nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním zůstaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo právem zákonodárce rozhodnout, zda tento majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce jako veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby. Skutečnost, že se tak nestalo, nemůže podle soudu zpětně delegitimizovat zvláštními předpisy uskutečněné přechody majetku státu na obce. Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic v zákoně o půdě (účinném od 24. 6. 1991) nemohlo retroaktivně způsobit zpětný přechod na stát. Soud poukázal na judikaturu, podle které byl odmítnut názor, že §29 zákona o půdě garantoval ochranu původního církevního majetku obecně a že se vztahoval na veškerý církevní majetek a dále uvedl, že zatímco zákon č. 172/1991 Sb. používá konstrukci přechodu (ze zákona), blokační ustanovení, týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, omezuje ius disponendi toliko na případy převodu (projev vůle). Pro daný případ tak Nejvyšší soud uzavřel, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. do vlastnictví obce Jiřice, neboť byly v majetku státu a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s.p.
7. Následoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č.j.15 Co 69/2017-293, jenž, respektujíce názor Nejvyššího soudu, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. Tato rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností.
8. Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Konstatuje, že obecný občanský zákoník z roku 1811 platil i v době vydání zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. V době vydání zákona č. 142/1947 platil intabulační princip, který vyplývá nejenom z uvedeného všeobecného občanského zákona, ale vyplývá i ze zvláštních předpisů, pokud to v nich bylo výslovně uvedeno. Zákon č. 142/1947 sb. o revizi první pozemkové reformy, podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle záborového zákona č. 215 z roku 1919, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení §1 zákona. Tento zákon však postrádal podrobnější úpravu postupu při zabírání nemovitostí podrobených revizi, a proto v tomto směru odkazoval na ustanovení §17 pro řízení podle tohoto zákona na přiměřené použití záborového zákona, jakož i zákonů jej doplňujících. Znamená to tedy, že tam kde zákon č. 142/1947 nestanoví něco odlišného, nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše uvedených zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však výslovně jinak použije se tohoto zákona. Pokud jde tedy o příděly a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení §8, odst. 8 uvedeného zákona pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu, platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. 5. 1947 o provedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení §17 zákona č. 142/1947 sb., podle kterého to řízení podle tohoto zákona včetně vyvlastnění půdy podle §1 odst. 3 platily s výhradou ustanovení §8 přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů je doplňujících, to tedy znamená, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem zakotvených v ustanovení §28 náhradového zákona platil i po nabytí účinnosti zákona č. 142/1947 Sb. K tomuto závěru nasvědčuje ostatně i dikce ustanovení §1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, která výslovně podmiňuje dovršení převodu vlastnictví knihovním zápisem.
9. Z uvedeného tedy vyplývá, že k přechodu vlastnictví, v době platnosti obecného občanského zákoníku, již uvedeným rozhodnutím či přídělem, či rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu nemohlo dojít. Odlišná situace nastala až s účinností občanského zákoníku č. 141/1950, kdy princip intabulace byl opuštěn. Tento zákon však nabyl účinnosti až 1. 1. 1951. Dnem 1. 1. 1950 však nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který prohlásil finanční hospodaření národních výborů za součást veřejného hospodaření. Zrušil kmenové jmění a obcemi spravovaný majetek prohlásil za majetek národní. Nakonec pak ve zrušovacím ustanovení §45 zrušil platnost předpisů, které tomuto zákonu odporují. Žádný obecní majetek tedy po 1. 1. 1950 neexistoval. Je tedy zřejmé, že v rozhodném období byla stěžovatelka jak vlastníkem faktickým, tak vlastníkem právním a formálním. Ostatně tento názor je podpořen i stanoviskem Nejvyššího soudu obsaženém v rozsudku 2 Cdon 178/1997. Z uvedeného tedy vyplývá, že podle tehdy platných předpisů se žalovaná č. 1 potažmo žalovaná č. 2 tedy vlastníky předmětných nemovitostí nestaly. Ostatně to se podává i z důkazu provedeného v rámci nalézacího řízení, a sice z přípisu Katastrálního úřadu, který uvádí, že stěžovatelka byla vlastníkem ještě po roce 1951. Z tohoto důvodu není správná úvaha nalézacích soudů v tom směru, že stát se stal vlastníkem předmětných nemovitostí podle §6 odst. 1 zákona č. 142/1947 sb. Pokud tedy nalézací soudy, řídíc se rozhodnutím Nejvyššího soudu, na základě kterého došlo k zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu, považují skutkovou podstatu vymezenou v §2a zákona č. 172/1991 Sb. za samostatnou skutkovou podstatu nabývání vlastnického práva, tak potom takováto úvaha da facto způsobuje zpětnou účinnost uvedeného rozhodnutí, tzn. že by §2a zákona č. 172/1991 platil zpětně i do doby před svojí platností. Toto je však, dle názoru stěžovatelky, nepřípustně a je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty.
10. Tedy za současných demokratických poměrů došlo de facto dle napadaného (druhého) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, který byl vydán proto, že tento soud se musel řídit právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 C do 3301/2017-262 k završení přídělového řízení. Soud uvedeným rozhodnutím tedy fakticky přiznal ochranu a legitimitu uvedenému rozhodnutí o přídělu a celému přídělovému řízení, a to za situace kdy v letech 1948 - 1989 komunistický režim porušoval lidská práva a i své vlastní zákony (viz. zákon 480/1991 sb. o době nesvobody) a byl režimem protiprávním (viz. zákon 198/1993 Sb.). Tento režim zbavoval vlastníky svévolně jejich majetku, porušoval jejich vlastnická práva a k likvidaci ekonomické základny katolické církve zneužil mj. i zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Navíc ze samotné přídělové listiny vyplývá, že tato byla adresována místnímu národnímu výboru, ale v době vzniku této listiny, tj. dne 5. 11. 1949, ještě místní národní výbory ze zákona neexistovaly. Místní národní výbory vznikly až od roku 1950. Neexistence místního národního výboru Jiřice tak činí přídělovou listinu zcela neplatnou. Stěžovatelka se domnívá, že obec Jiřice, i z tohoto důvodu, nemohla takovýto příděl nabýt a nesvědčilo jí tak právo pro zápis do katastru nemovitostí. V této souvislosti stěžovatelka dává do pozornosti skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06 uvedl, že "Formální úkony státu, který s majetkem nakládal podle svého zájmu bez ohledu na jejich skutečného vlastníka a jeho různé nedůslednosti, nelze totiž nyní ve státě usilujícím být právním státem ve smyslu materiálním vykládat k tíži stěžovatele, takový postup by hrozil další křivdou." Stěžovatelka upozorňuje, že nalézací soudy nehodnotily uvedenou přídělovou listinu ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu. Stěžovatelka rovněž uvádí, že žalovaný č. 1 konvalidoval namítanou neplatnost uvedené přídělové listiny až teprve stanoviskem Lesů ČR, státní podnik, z 20. 11. 2000, které hospodařily s předmětnými nemovitostmi. Takováto listina (vydána Lesy České republiky s.p.) však není listinou uvedenou v §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb, nehledě na skutečnost, že ani sám žalovaný č. 1 nežádal nabytí vlastnického práva dle §2a zákona č. 172/1991 Sb.
11. Stěžovatelka se domnívá, že k přechodu vlastnictví podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. může dojít za splnění dvou předpokladů, a sice, že vznikl v nějaké podobě do 31. 12. 1949 přídělový plán, a že obec na předmětných nemovitostech začala fakticky hospodařit. Z předložených důkazů provedených před obecnými soudy, lze však přímo i nepřímo dovodit, že obec na uvedených nemovitostech nezačala hospodařit nikdy, a to až minimálně do doby žádosti o zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům, kterou podávala žalovaná 1 dne 21. 11. 2000 ohledně parc. č. 451 dodatečně až 21. 3. 2001. Stěžovatelka má zato, že rovněž první podmínka, a sice přídělu ani přídělového plánu nebyla splněna, a to s ohledem na výše uvedenou neplatnost přídělu. Stěžovatelka upozorňuje na časovou souslednost a přijetí jednotlivých zákonných ustanovení dopadajících na předmět sporu, tak i na úkony žalovaného č. 1. Zákon č. 114/2000 Sb., kterým byl zaveden §2a do zákona č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti 1. 7. 2000, žalovaný č. 1 požádal o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 21. 11. 2000, dodatečně dne 21. 3. 2001, tedy v době platnosti blokačního ustanovení §29 zákona o půdě.
12. Stěžovatelka se nedomnívá, že by k přechodu vlastnického práva mělo docházet automaticky - ze zákona, jak tvrdí ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud a jeho názor respektující Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ve svém druhém odvolacím rozsudku, když samotná konstrukce zákona č. 172/1990 Sb., takovémuto názoru rovněž nekoresponduje a to s ohledem na znění ustanovení §8 podle kterého platí, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Pokud by tedy platily právní závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (2. rozhodnutí), tak by de facto nemohlo dojít k aplikaci uvedeného zákonného ustanovení. Navíc uvedená rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla vlastnicí i po roce 1950, působí retroaktivně.
13. Stěžovatelka nesouhlasí rozhodnutími obecných soudů stran posouzení platnosti přechodu vlastnického práva na žalovanou č. 1, ale ztotožňuje se s právním závěrem obsaženým v prvním rozsudku odvolacího soudu, který uvádí, že i při opačném závěru přechodu vlastnického práva na žalovaného č. 1 nemohlo platně dojít, protože nešlo o historický majetek žalovaného č. 1 a k nabytí vlastnického práva mělo dojít až ke dni 1. 7. 2000. Takový přechod je však stižen absolutní neplatností ve smyslu §39 Občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a to pro spor s §29 zákona č. 229/1991 v tehdy platném znění. Ustanovení §18 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá nárok oprávněné osoby podat u soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2013) převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob, mj. i v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb. Výkladem tohoto blokačního ustanovení se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07, kterým zamítl návrh na jeho zrušení. Navíc církve měly legitimní očekávání, že jim bude historický majetek navrácen, a to z toho důvodu, že i před účinností zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb. se domáhaly vydání svého historického majetku individuálními žalobami. Jejich žaloby však byly zamítány právě s odkazem buď na nedostatek naléhavého právního zájmu, nebo na skutečnost, "že kazuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné", viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/06, dle kterého "stát musí splnit závazek vydat restituční zákon ohledně církevního majetku z důvodu legitimního očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení, tzv. blokační paragraf zákona o půdě, kde je uvedeno, že legitimní očekávání na straně církevních právnických osob dosáhlo pomyslné zletilosti a "zákonodárce ač mu byla jeho povinnost naplnit zmiňované legitimní očekávání známa déle než čtyři roky a byl na svůj závazek založený na §29 zákona č. 229/1991 Sb. relevantním způsobem Ústavním soudem upozorněn, zůstal nečinný (a to již od června 1991)". Na základě toho zákonodárce tedy přijal zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a nyní v daném konkrétním rozhodnutí, je toto legitimní očekávání pošlapáváno, když stěžovatelce bylo odňato i za platnosti uvedeného restitučního zákona právo nabýt svůj historický majetek. Vlastnictví k tomuto majetku nade vší pochybnost prokázala, ale stát dokončil v podobě rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích přídělové řízení z roku 1950, a to za současných demokratických poměrů.
14. Ústavní soud si k posouzení celé věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání příslušného spisového materiálu. Uvedená vyjádření nepřinesla do případu nic nového, přesto je Ústavní soud zaslal stěžovatelce k možné replice. Ta reagovala tak, že setrvala na svém právním názoru.
15. Po zvážení celého případu shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ke zvláštnostem tzv. církevních restitucí se Ústavní soud významně vyjádřil především v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07. Konstatoval, že blokační paragraf §29 zákona o půdě není protiústavním, neboť sleduje ústavně konformní účel. Zároveň vyslovil, že nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona předpokládaného ustanovením §29 zákona o půdě, kterým by byl vypořádán historický majetek církví, a to po dobu více než devatenácti let, porušuje čl. 1 Ústavy, čl. 11, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Znovu zdůraznil, že stát musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení, a že předpokladem právního státu a zároveň právní jistoty, jako jednoho z jeho atributů, je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo, na jejímž základě může v reálném čase plánovat a realizovat své zájmy. Konstatoval, že naprostá většina aktů, kterými komunistický stát zcela odňal církvím a náboženským společnostem jejich hospodářskou samostatnost, by neobstála nejen s ohledem na tehdy již zcela nepochybný mezinárodní standard základních práv, ale ani ve světle dobových československých zákonů (přechod vlastnického práva ani v tehdejší době nemohl být založen kupř. převzetím věci bez právního důvodu, navíc státem, který po celou dobu držby ani nemohl být v dobré víře).
17. V daném případě je však Ústavní soud vázán závěry, vyslovenými ve svém nálezu sp .zn. III. ÚS 3397/17. Vyslovil zde zejména, že porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.
18. Protože legitimní očekávání, založené v §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.
19. Paušální finanční vypořádání podle §15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle §16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.
20. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně - ani retroaktivně, ani retrospektivně - do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.
21. Jelikož zkoumaný případ se v zásadních aspektech neliší od věci zkoumané ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu