ECLI:CZ:US:2021:1.US.370.21.1
sp. zn. I. ÚS 370/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Anny Dronové, zastoupené Petrem Dítě, advokátem se sídlem Horní náměstí 12/19, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 19223/2014-B-40 ze dne 14. 12. 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 198/2018-B-60 ze dne 24. 4. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 135/2019-B-98 ze dne 26. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zrušil schválené oddlužení stěžovatelky, na její majetek prohlásil konkurs, který bude řešen jako nepatrný, a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že prvostupňový soud jednal s Alešem Žvátorou již od počátku jako s věřitelem, ačkoli nepatřil mezi účastníky insolvenčního řízení, tj. věřitele, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení, a proto nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení. Stěžovatelka rovněž namítla, že v jejím případě nedošlo k naplnění důvodu pro zrušení schváleného oddlužení dle §418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, a to s přihlédnutím k okolnostem sporu o nájemné s výše jmenovanou osobou. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy v předmětné insolvenční věci stěžovatelky dopustily excesu či jiného ústavně významného pochybení. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy pokládaly Aleše Žvátoru za účastníka řízení. Naopak z nich plyne, že podání ze dne 19. 7. 2016, jímž tato osoba navrhla zrušení oddlužení stěžovatelky, posloužilo jako podklad pro rozhodnutí insolvenčního soudu z moci úřední. Ostatně zmíněné podání této osoby je označeno jako "sdělení insolvenčnímu soudu" (srov. č. l. 14 oddílu B insolvenčního rejstříku v dotčené věci). Možnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí podle §418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona i bez návrhu přitom výslovně plyne z ustanovení §418 odst. 7 věty poslední téhož zákona, jak na to ostatně poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Soudy sice ve svých rozhodnutích označují Aleše Žvátoru za věřitele, to ovšem aby vymezily jeho postavení v konkrétním závazkovém vztahu vůči stěžovatelce jako dlužnici, nikoli že by tím stvrzovaly jeho postavení jako přihlášeného věřitele. Skutečnost, že se tato osoba účastnila nařízených jednání v souvislosti s jejím podnětem ke zrušení oddlužení stěžovatelky, nepředstavuje ústavně nekonformní postup. Naopak, má-li soud i bez návrhu rozhodnout o zrušení oddlužení dle §418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, přičemž o možné existenci důvodů v tomto zákonném ustanovení uvedených se dozví na základě podnětu jiné osoby nežli účastníka řízení, je vhodné (spolu s dlužníkem) takovou osobu k jednání předvolat a vyslechnout, k čemuž také došlo.
Napadená soudní rozhodnutí obstojí též ve světle výhrad stěžovatelky stran jí tvrzeného nenaplnění důvodu pro zrušení schváleného oddlužení dle §418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Nelze totiž přehlédnout, že insolvenční soud je i při rozhodování o případném zrušení schváleného oddlužení vázán pravomocným rozhodnutím soudu vydaném ve sporu mezi stěžovatelkou a osobou, která podala podnět ke zrušení schváleného oddlužení. Okolnosti doprovázející tento spor, včetně posouzení, zda odvolání proti rozsudku nalézacího soudu bylo v onom řízení vskutku opožděné či nikoli, popřípadě čí vinou se tak stalo, nejsou pro rozhodování insolvenčního soudu významné.
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu