ECLI:CZ:US:2021:1.US.396.21.2
sp. zn. I. ÚS 396/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Rylichem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, 2. Z. T., zastoupeného JUDr. Petrem Buluškem, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1145/2020-929 ze dne 11. listopadu 2020, Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 73/2020 ze dne 9. června 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 138/2018-794 ze dne 18. listopadu 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinnými ze spáchání zločinů podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a uložil každému z nich úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, aby ve zkušební době poskytli poškozeným součinnost při uplatnění jejich nároků a podle svých sil a možností hradili způsobené škody. Dále nalézací soud uložil stěžovatelům povinnost nahradit jednomu poškozenému škodu ve výši 780 000 Kč; se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelů i státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") citovaným usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako podaná z jiných než dovolacích důvodů.
2. Ústavnímu soudu byly doručeny dva samostatné návrhy téměř identického znění, jimž byly přiděleny spisové značky I. ÚS 396/21 (1. stěžovatel) a II. ÚS 511/21 (2. stěžovatel). Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2021 byla řízení o obou návrzích spojena pod sp. zn. I. ÚS 396/21. Řádně zastoupení stěžovatelé se ve svých včas podaných ústavních stížnostech splňujících požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měly být porušeny i čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatelé namítají, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nejsou ústavně konformní, nejsou řádně a srozumitelně odůvodněny a jsou projevem libovůle. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami obhajoby a své rozhodnutí zdůvodňuje bez reálného důkazního podkladu jinými skutečnostmi než nalézací soud. Ani závěry nalézacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, absentují přímé i nepřímé důkazy, z nichž by mohla být vyvozena právní odpovědnost. Stěžovatelé poukazují na nesprávné hodnocení finančních zápůjček poškozeným, namítají vadné závěry, nevyplývající z písemných důkazů; neobstojí podle nich tvrzení jedné poškozené, že nevěděla, co podepisuje, stejně jako svědectví dědice druhé poškozené, který o finančních transakcích své matky neměl žádné povědomí. K pojistným smlouvám pak neexistuje jediný důkaz prokazující, že je uzavřeli stěžovatelé. Z uvedených důvodů stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces a považují za nezbytné napadená rozhodnutí zrušit a přikázat nalézacímu soudu nově rozhodnout v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu.
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé zneužili důvěry solventních starších poškozených žen (73 a 88 let) a s příslibem investice je nechali zaplatit roční pojistné za osoby insolventní, čímž stěžovatelům jako zprostředkovatelům pojistného vznik nárok na provizi. Dále od týchž poškozených, rovněž s příslibem zhodnocení investic, vylákali přes 900 000 Kč. Obhajoba stěžovatelů byla založena na tvrzení, že poškozené jim bezhotovostně vrátily peníze, které jim stěžovatelé dříve v hotovosti zapůjčili.
5. Nalézací soud se obsáhle a podrobně zabýval důkazy k jednotlivým skutkům (finanční situací poškozených, povědomím stěžovatelů o nich, okolnostmi podpisu smluv i převody peněz), vypořádal se s námitkami stěžovatelů, jejich věrohodností i věrohodností výpovědí svědků a vyvodil jednoznačný závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu. Odvolací soud zcela akceptoval postup nalézacího soudu i jeho rozhodnutí, s jehož závěry se ztotožnil, a proto odvolání zamítl jako nedůvodná. Ani Nejvyšší soud nezjistil stěžovateli namítaná pochybení, neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, tedy ani porušení práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že se odvolací soud nevypořádal s jejich námitkami, pouze jim nepřisvědčil. Závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování. Odkázal-li odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, nejde o zásah do práv stěžovatelů. Slyšení svědkové vypovídali konzistentně, výpověď svědka - syna jedné z poškozených - byla podpořena písemnými důkazy, neboť zesnulá poškozená si jako bývalá účetní vedla přesné účetnictví a "považovala za nutné i kdejakou složenku si doma schovat, založit" (viz str. 20 rozsudku).
7. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zaručuje každému účastníkovi soudního řízení, že o obecné (nezávislé a nestranné) soudy budou rozhodovat na základě předem stanovených pravidel. Neodpovídají-li závěry obecných soudů očekávání účastníků řízení, nejde bez dalšího o porušení práva na spravedlivý proces. Polemika stěžovatelů, existence jejich vlastního popisu šetřeného jednání, není zásahem, za něž je stěžovatelé považují. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký za jeho porušení přísluší trest, přičemž jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu za ně (čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy).
8. Ani z ústavní stížností, ani z napadených rozhodnutí není patrné, v čem by měly obecné soudy základní práva stěžovatelů porušit. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu